RECENZE: Skandální Prokletí. K ohlašované katastrofě ještě nedošlo

Inscenace Prokletí, využívající stejnojmennou hru polského klasika Stanisława Wys piańského je drsná, nelichotivá a také jízlivá zpráva o polské společnosti. Chorvatský režisér Oliver Frljič je zlobivé dítě evropského divadla, které se leckomu může jevit jako přepjatý a příliš excentrický tvůrce, však také některé jeho inscenace jsou jeden velký chaos a doslova v nich lítají třísky. Opravdu si nebere servítky, ale na druhé straně dokáže svou silnou výpověď vystavět a nechybí mu humor ani jízlivost.

Prokletí je vlastně nepřetržitá blasfemie, ale také z ní sálá radost z možnosti doslova vyřvat do světa svůj nesouhlas s oklešťováním svobody. Kritizuje současnou polskou politickou garnituru a její totalitní manýry, stejně jako církevní představitele. Neútočí však na víru a křesťanství, spíš ukazuje, jak je těchto hodnot zneužíváno k utužení režimu.

Frljič je evidentně vyráběč skandálů a libuje si v tom, ale jen toto hodnocení by nebylo spravedlivé, není jen prvoplánový řvoun na efekt. Inscenace je založena na účinné sebeironii, jen by bylo zajímavé vědět, nakolik ta prýští ze samotných herců a nakolik je součástí režijního pojetí.

Prokletí je výrazně antiklerikální, což v katolickém Polsku musí působit jako červený hadr na býka. Však také v diskusi po pražském představení řekl dramaturg inscenace, že jsme viděli jen první díl, druhý se prý v Polsku odehrává na ulicích, kde nacionalisté demonstrují a zastánci církve se okázale modlí. Většina odpůrců však inscenaci neviděla, pohled na ni mají zprostředkovaný. V Česku ji například odsoudil i český primas Dominik Duka.

Záležitost se dostala i na stránky zahraničního tisku, The Guardian jí věnoval poměrně obsáhlý článek. Herci a inscenátorský tým byli zavaleni výhrůžkami a celá věc se pochopitelně přenesla na politickou scénu, padla i trestní oznámení. V inscenaci je totiž moment, kdy herečka má fiktivní monolog na téma objednávky vraždy premiéra Kaczyńského, monolog ústí v nadsazené rozjímání nad tím, kdy se fikce mění v realitu a zda je ta pak právně postižitelná. Představitelé vládní strany se této pasáže chytli a označili inscenaci za pobuřující, neboť veřejně vyzývá k vraždě a uráží náboženské cítění Poláků.

Dráždivé spojení skutečné identity herců s fikcí

RECENZE: Teror. Sami diváci v divadle rozhodují o osudu hlavního hrdiny

Pro část publika nejspíš bude Prokletí těžko stravitelným soustem, ale německé divadlo si takové provokativní prostředky osvojilo už dávno. Nu možná je nezvyklé vidět polského herce s obnaženým údem, jenž byl vždy „hrdinou“ inscenací výše zmíněné divadelní kultury. Hned jeden z úvodních výstupů spočívá ve felaci plastového přirození sochy papeže Jana Pavla II., který posléze dostane cedulku ochránce pedofilů a je oběšen. Frljič používá hodně silné metafory, jeho výsměch je krutý a neváhá na závěr porazit velký dřevěný kříž a vypnout světélkující polskou orlici. Jindy herci sborově skandují „Polska“ a v orgastickém vytržení imitují kopulační pohyby – ne, tahle inscenace opravdu není pro národovce, nekompromisně si utahuje ze všeho. A zároveň zábavně propojuje skutečnou identitu herců s fikcí a ti zase předváděný postoj zesměšňují a umocňují tak paradoxy sdělení.

Třeba Michał Czachor s alžbětinským límcem a v černém hábitu vřeští jako šílenec, svíjí se a proklamuje, že jako herec překročí všechny možné mantinely, což posléze učiní, když údem „defloruje ústa“ na Frljičově fotografii. Ovšem jeho výstup je vysloveně sebeparodický a vysmívá se vážnému traktování podobných naturalismů na jevišti.

Wyspiańského drama Prokletí slouží ve Frljičově inscenaci hlavně jako odrazový můstek. Hra pojednává o vztahu katolického kněze s mladou ženou, kterou vesnice obviňuje z katastrofy vyvolané suchem, a nelze říct, že by byla k církvi kritická, což je jistě také otázka výkladu, tady jde spíš o to, že Wyspiański je polská národní ikona.

Ostatně režie hned na počátku dává jasný návod, jak celou taškařici číst, když herečku nechá vést fiktivní a sarkasticky laděný telefonický hovor ze záhrobí s Bertoltem Brechtem na téma, jak inscenovat Wyspiańského. Zde odstartovaná metoda zcizování se pak v různě vynalézavých variantách vine celou inscenací. Z Wyspiańského textu v první půlce dojde jen na stylizovaně odehrané fragmenty, po nichž zpravidla následuje skok do současnosti. Například po výjevu křtu nemanželského dítěte následuje vypjatá kritika potratové politiky polského státu, která problém neřeší a jejímž jediným výsledkem je, že polské ženy musejí za potraty jezdit do zahraničí.

Frljič se pochopitelně nezřekne ani tématu zneužívání dětí katolickými kněžími, které je stále aktuální, herci se sesednou na forbínu a jeden za druhým vyprávějí své příběhy zneužití – možná za sebe, možná za postavu. Tady přece jenom jeho postup míchání reality s fikcí poněkud selhává, tolik „zneužitých herců“ v jednom souboru vyhlíží dost přepjatě. Každý herec posléze z dřevěného křížku sestaví kulomet a v divém reji všichni vesele postřílejí obecenstvo.

Frljiče někteří vidí jako provokativního režiséra, jiní ho mají za podvodníka. Není vyloučeno, že je pro něj primární vyvolat skandál a zkoušet, kam až lze zajít, je to patrné i z jeho rozhovorů. V Polsku si dovolil dost, ovšem podstatně větší riziko nesou polští inscenátoři a herci, ale i to bylo na jevišti ironicky rozebíráno, Frljič opravdu nezapomněl na žádný detail ani interpretaci. V každém případě se dotkl řady problémů, které dnešním Polskem hýbou, a jasně předvedl, k čemu směřuje jeho vláda. Ovšem dokud se jeho inscenace v Polsku hraje a její tvůrci a herci nesedí na lavici obžalovaných, ke katastrofě ještě nedošlo.