RECENZE: Sněhově bílý Snowden. Až příliš angažovaný portrét amerického whistleblowera

Jste americký vlastenec? Považujete americkou vojenskou angažovanost za nezbytnou záruku relativního pořádku ve světě? Odmítáte iracionální argumenty pacifistů a liberálů? Jste pro účinnou špionáž, protože bez ní je váš boj za demokratické hodnoty předem prohraný? A zároveň jste čestný a svobodomyslný člověk? Pak jste na nejlepší cestě být označen za zrádce a skončit v ruském azylu nebo americkém vězení, vzkazuje Oliver Stone divákům svého snímku, v němž vysvětluje a obhajuje bezprecedentní čin amerického bezpečnostního experta Edwarda Snowdena.

Ten ve svých třiceti letech, v roce 2013, ukradl ohromné množství dat americké Národní bezpečnostní agentury, pro niž pracoval, a část z nich poskytl médiím. Jeho cílem bylo poukázat na masivní sledování elektronické komunikace, o jehož rozsahu měl do té doby málokdo představu. Dočkal se za to nekritického obdivu i kategorických odsudků a samozřejmě také žaloby. Celoživotně angažovaný filmař Oliver Stone (J.F.K., Narozen 4. července, Četa) samozřejmě patří ke Snowdenovým vášnivým příznivcům – ba zdá se, jako by konečně našel svého dokonalého hrdinu.

Představuje publiku sympatického mladého muže, který se dlouho příliš neliší od mnoha jiných bystrých, cílevědomých a zodpovědných Američanů. Možná je jen trochu větší konzervativec a patriot než někteří jeho vrstevníci: navzdory křehké tělesné konstituci se hlásí do armády, a když to jeho zdraví nevydrží, chce prospět vlasti na jiném poli. Rozhodne se dát do jejích služeb své vynikající programátorské schopnosti, hraničící (aspoň ve filmu) s genialitou. V přípravných kurzech exceluje, jeho jediným handicapem jsou etické otázky, které si klade. Není pro něj jednoduché přijmout pravidla toho, co se v rámci „války proti teroru“ v tajných službách smí, byť to zákon nedovoluje. A co se naopak nesmí, byť by se to zdálo jako správná věc. Protřelejší kolega mu říká Snow White, Sněhurka – nejen pro jeho bledou pleť, ale také kvůli jeho počáteční bezelstné důvěře, že vládní instituce jednají víceméně čistě.

Ovšem příklady toho, jak špioni bezskrupulózně pronikají do lidských životů a bez výčitek svědomí a někdy i zcela bez důvodu je ničí, otřásají Edwardem čím dál silněji. Zjištění, že cílem tajných služeb je aktivně sledovat prakticky úplně každého, už přes srdce nepřenese. A když nevidí žádný legální postup, jak zneužívání pravomocí a technologií zabránit, rozhodne se k radikálnímu činu. Vzdává se lukrativního příjmu a spokojeného partnerského života a jde udělat to, co musí.

Děj filmu rámuje rekonstrukce známého setkání Edwarda Snowdena s dokumentaristkou Laurou Poitrasovou a redaktory listu the Guardian v Hongkongu, po němž následovalo zveřejnění výbušných informací. A Snowdenův odchod do exilu v Rusku – což je, jak Stone ve filmu podtrhuje, nešťastná náhoda, protože právě tam se Snowden zasekl při své plánované cestě do Jižní Ameriky (kde by bezesporu narazil na demokratičtější a vyzpytatelnější režim).

Oběť a nanebevstoupení

Stoneův snímek má sílu zejména tehdy, když přesvědčivě a filmařsky zručně odhaluje alarmující fakta o bezuzdném šmírování – v tu chvíli může opravdu vyvolat silnou touhu rozšlápnout chytrý telefon a odstěhovat se do srubu bez elektřiny. Naopak ostentativní líčení cynismu agentů výpověď filmu spíš oslabuje.

Filmový Edward Snowden nese zřetelné vykupitelské rysy – je nesobecký, laskavý, citlivý a moudrý, ve prospěch lidstva dává na oltář svůj dosavadní život. Po této mučednické „smrti“ se svým věrným zjevuje v nové, nehmotné podobě – na monitoru... O uvěřitelnost postavy se spíše než scénář stará herec Joseph Gordon-Levitt. Tedy do chvíle, kdy Snowdena hraje. V momentě, kdy se hercem ztvárněný hrdina mysticky promění ve skutečného Edwarda Snowdena, je svatořečení už v plném běhu a přichází čas na výčet zázraků, které Snowdenova oběť přinesla.

Navzdory všem výhradám (a režisérovu záměru) si lze na základě tohoto filmu utvořit i vlastní, ne tak jednoznačnou představu o osobnosti Edwarda Snowdena: uvidět jej třeba jako poněkud labilního mladíka, který má jako mnoho špionů sklon romanticky fabulovat svůj život, trpí mesiášským komplexem a stihomamem, činí zkratkovité závěry, ale zároveň má nepochybné charisma a také svůj velký díl pravdy. To je ovšem už komplikovanější obraz, k němuž divák může (a samozřejmě také nemusí) dojít sám. Oliver Stone se netají tím, že Snowdena podporuje bez výhrad a vidí v něm jednoho z největších lidí dneška.