2. dubna 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Snímek 51. Jak je to vlastně s tou daní za Nobelovu cenu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Rosalinda Franklinová (Eva Elsnerová). Inscenace Snímek 51 (2018). Režie: Filip... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rosalinda Franklinová (Eva Elsnerová). Inscenace Snímek 51 (2018). Režie: Filip... | foto: Divadlo v Celetné

PRAHA Příběh Rosalindy Franklinové, jedné z žen, které veškeré životní síly zasvětily vědě, představuje novinka pražského Divadelního spolku Kašpar. Nastudoval ji režisér Filip Nuckolls.

Hra americké autorky Anny Zieglerové (1979) s titulem Snímek 51 zobrazuje pomyslné dostihy v objevování struktury DNA, vysvětlující biofyzikální tajemství života. Inscenace přivádí na scénu Divadla v Celetné kromě Franklinové (Eva Elsnerová) také trojici mužů, kteří za tento objev získali Nobelovu cenu, Maurice Wilkinse (Lukáš Jůza), Jamese Watsona (Matouš Ruml) a Francise Cricka (Marek Němec). Dalšími jednajícími postavami této hry z vědeckého prostředí jsou Wilkinsův a později také Rosalindin asistent Ray Gosling (Jan Zadražil) a doktorand Don Caspar (Daniel Ondráček), obdivovatel a později spolupracovník Franklinové.

Hra začíná v okamžiku, kdy se výrazná britská vědkyně vrací z pařížského výzkumného střediska zpátky do vlasti, na prestižní londýnské pracoviště, kde má bádat spolu s doktorem Wilkinsem. Je ovšem natolik neústupná a sebevědomá, že nehodlá být jeho pomocnicí, ba ani spoluřešitelkou, a nakonec si přes počáteční nedorozumění samostatnost pro svou aktivitu vymůže. Neplatí na ni korektní ani galantní přístup kolegů, touží především pokračovat ve výzkumu, a ne být kamarádkou ostatních vědců, odmítne dokonce „usmiřovací“ kazetu s pralinkami.

Laboratorní dostihy

O výsledky její práce zájem ovšem je, a souběžně bádající konkurenti Watson a Crick dokonce ne úplně korektně použijí fotografii z jejího experimentu (to je onen „snímek 51“) a v dostizích o Nobelovu cenu ji předběhnou. Ona takovou motivaci ani neměla, pánové však sportovní rozměr objevování nepodcenili a získali ocenění v roce 1962, již po Rosalindině smrti.

Na první pohled nepřístupná a svou prací posedlá žena až ve finále svého života (byl jen 37 let dlouhý, za ne úplně bezpečný výzkum zaplatila zdravím, podobně jako Marie Curie-Skłodowská) nalézá zárodek citového vztahu ke svému obdivovateli a kolegovi Casparovi. Lhostejná ovšem nebyla ani Wilkinsovi, kde vzájemné porozumění v textu nesměle zazní jen při souběžné citaci ze Shakespearovy Zimní pohádky (Rosalinda totiž v prvních dnech pobytu v Londýně navštívila Brookovu inscenaci s Johnem Gielgudem).

Je pochopitelně otázka, jak to bylo doopravdy, zda úspěšní nobelisté měli skutečně vlastnosti dravců. Jde o obdobně pikantní dramatický pokus, jakým je třeba Frayanova i v Čechách úspěšně uváděná hra Kodaň o významných fyzicích Bohrovi a Heisenbergovi (soubor Kašpar ji také měl na repertoáru).

Americký tah na branku

V inscenaci, kde se naštěstí po několika minutách rozptýlí obavy, že půjde o vědecky nezáživnou přednášku (i když text řadu odborných problémů prezentuje), sledujeme živý a docela napínavý vztahový labyrint, jemuž dominuje soustředěný, oproštěný výkon Evy Elsnerové, reprezentující sympatickou umanutost s nulovou dávkou ženské koketerie. Z pánských plus minus solidních výkonů výrazně vyniká rtuťovitý Watson Matouše Rumla. Američana, který přibyl do Británie, aby uspěl v oboru, nesužují problémy s lehce neetickým využíváním výsledků jiných a ze svého „tahu na branku“ má až klukovskou radost.

Inscenace zavede diváky do prostředí, kam divadlo běžně nezve, a předvede mu, že i v komunitě, která by se mohla jevit jako neatraktivní, se může dařit velkým, i když poněkud specifickým vášním. Úhledná scénografie s univerzální kanceláří-laboratoří a forbínovým prostorem pro setkávání mužských postav a také pro jejich ne vždy úplně korektní komentování Rosalindiny ženskosti tvoří spolehlivou oporu pro čitelnost příběhu.

ANNA ZIEGLEROVÁ: SNÍMEK 51

Překlad: Jitka Sloupová

Režie: Filip Nuckolls

Výprava: Petra Krčmářová

Hudba: Daniel Fikejz

Dramaturgie: Lenka Bočková

Divadelní spolek Kašpar, Praha, premiéra 12. března

Jan Kerbr, divadelní kritik
  • 1Diskuse