RECENZE: Spitfire Company dětem. Problém Podvraťáků tkví ve srozumitelnosti děje

Inscenace, vzniklá pod vedením šéfa Spitfire Company Petra Boháče, muzikanta Martina Tvrdého a scénografa Jana Tomšů, kombinuje tři způsoby vyprávění: živé, „loutkové“ divadlo (jež je zároveň snímáno kamerou a obraz je promítán na projekční plochu), a projekce komiksu (jehož autorem je Tom Zahrádka) a předtočených dokumentárních záběrů. Jako projekční plocha slouží soustava šesti rozebíratelných bílých panelů, která tvoří čelní plochu scény. Samotnou scénu pak představuje železný stůl, který bychom nejspíš nalezli v nějaké tovární hale či laboratoři. Uvedené způsoby vyprávění se tu střídají, tu běží souběžně. Dění navíc doprovází elektronická minimalistická hudba (doplňovaná naživo vznikajícími ruchy), která svou repetitivností vytváří hypnotickou náladu inscenace. 

Práce má spíše potemnělý, ponurý ráz – jak to ostatně odpovídá i samotnému ději, který před diváky vyvstává nikoli v podobě přehledné a souvislé linky, nýbrž jako sled jednotlivých obrazů či zastavení (chlapce a psa), která vyžadují zvýšenou vnímavost diváků. Jde o inovativní, vpravdě současný způsob vyprávění, o jiný typ divadla pro děti, než jaký obvykle vidíme. Jinou věcí je, jak tento náročný způsob vyprávění reálně funguje. Inscenace je technicky překomplikovaná, „šroubovaná“. Nejlépe i nejúčinněji v ní vycházejí komiksové pasáže s výtvarně nápaditým, realisticky nedoslovným, avšak srozumitelným rukopisem. Předtočené dokumentární záběry plní spíše doprovodnou roli – větší význam nabývají až v samotném závěru, kdy příběh „vstoupí“ do bouřlivé reality dnešních dní v Hongkongu.

Nejméně se tvůrcům daří v případě živého divadla. To povětšinou sestává z neobratné a nenápadité manipulace s různými figurkami a objekty. Vše je navíc snímáno minikamerou, která nabízí jen hodně nedokonalý černobílý obraz. Za šťastnější z nápadů lze považovat posuvný pás, jenž tvoří plochu stolu: slouží především k vyjádření hektické atmosféry ve velkoměstě. Objekty na něm jedou a jedou, pospíchají a pospíchají... Opakované využití se ovšem po čase okouká a stává se poněkud stereotypním.

Největší problém inscenace však tkví v míře srozumitelnosti děje. Petr Boháč sice před začátkem premiéry předstoupil před diváky a seznámil je s jeho základními obrysy, ze samotného představení ho však šlo odečítat jen dosti obtížně. Pro děti, obávám se, představují Podvraťáci sled jednotlivých atrakcí, nikoli inscenaci, která nese společenské, ba politické sdělení. I proto je její věkové zacílení na děti od sedmi let problematické – bližší by mohla být spíše mladším teenagerům. Podvraťáci, úhrnem řečeno, jsou zatím spíš jen pokusem Spitfire Company o inscenaci pro děti.