RECENZE: Statečný (a marný) nový pokus. V novém seriálu je příběh spíše přítěží

Spisovatel a filozof Aldous Huxley vydal román Brave New World, v češtině uvedený jako Konec civilizace, v roce 1932. Kriticky se v něm vyrovnával s filozofickými, vědeckými, společenskými i politickými trendy moderní doby: s freudovským zdůrazňováním role sexuality, s kultem mládí, s bouřlivým rozvojem masové produkce, s hrozbami konzumerismu i levicového sociálního inženýrství, s předvídaným nebezpečím genetické manipulace i ztráty soukromí.

Všichni jsou šťastní

Svět, jejž Huxley ironicky líčí, je výsledkem k absurditě dovedených tendencí, které kolem sebe autor pozoroval: ze sexuální svobody a náruživosti se stává vynucovaná norma, trvalé svazky jsou považované za amorální, přirozené rodičovství je nepředstavitelný prohřešek. Potřeba náboženství nezmizela, ale slovo Lord bylo změněno na Ford na počest symbolu masové výroby. Všechny děti se rodí z umělých líhní a výsledkem jsou skupiny stejně vypadajících lidí rozdělených do kast podle naprogramované inteligence. Všichni jsou ve svých rolích šťastní, protože jsou do nich stvořeni. Jakékoli nepříjemnosti pomáhá vyřešit pravidelně podávaná droga soma.

A přece se hladký běh věcí naruší, když si mladá žena Lenina a její lehce rebelující známost Bernard Marx vyrazí z Nového Londýna do Nového Mexika, kde v rezervaci žijí vlastním způsobem života divoši, nad nimiž civilizace zlomila hůl. Lenina a Marx tam objeví mladíka Johna a jeho matku Lindu, která se kdysi ztratila při podobném výletě. Vezmou je zpět do civilizace, kde ovšem Linda záhy umírá na předávkování somou a John je po krátkém počátečním nadšení (to právě on mluví o překrásném novém světě) civilizací zhnusen.

Nekompatibilita je daná nejen vyhroceným formováním Nových Londýňanů, ale také tím, že i „divoch“ je produktem svého prostředí a výchovy – zejména jakéhosi autorem vymyšleného indiánského puritánství a eklektické zbožnosti; v neposlední řadě byl formován též nalezeným svazkem Shakespearových děl. Střet Johnových ušlechtilých aspirací a osudných limitů s povrchními vymoženostmi a obludnými pravidly Nového Londýna pak končí tragicky.

V souvislosti s Huxleym je často zmiňován jeho krajan George Orwell. Jeho román 1984, vydaný sedmnáct let po Konci civilizace, také líčí dystopickou budoucnost: poslušnost je v ní udržována útlakem a krutostí. Vzhledem k vývoji totalit v reálném světě byla Orwellova verze po desítky let mnohem relevantnější. Dnes lze lépe ocenit některé prvky Huxleyho vize: jeho varování před totalitou naprogramovaného štěstí, všudypřítomného „vylepšování“ a zahlcování mělkými požitky nezní cize.

I proto se patrně po Huxleyho díle nedávno odvážili znovu sáhnout televizní scenáristé a vytvořili podle něj volně inspirovaný seriál. Z různých důvodů to ovšem moc slavně nedopadlo. Projekt byl ohlášen už v roce 2015, ale jeho tvůrčí tým se poté ještě proměňoval, pod výsledkem je nakonec jako hlavní tvůrce podepsán David Wiener (v minulosti se podílel třeba na sériích Fear the Walking Dead). Premiéry se seriál dočkal loni v létě na streamovací platformě Peacock společnosti NBCU, která o pár měsíců později rozhodla, že seriál nebude mít další řady. Tu jednu dokončenou nicméně můžeme nyní vidět na Netflixu (s titulkem Netflix Original Series, jehož význam je zjevně hodně široký).

Část důvodů, proč výsledek nedosáhl zářivějšího úspěchu, leží v předloze samotné. Vedle toho, že je v některých ohledech nadčasový a prorocký, je Huxleyho román v řadě věcí naopak silně spjatý s časem svého vzniku.

Například ženské hrdinky jsou pojaty jako ještě mnohem prázdnější produkty systému než jejich mužské protějšky. To mohli tvůrci v současné adaptaci sotva zachovat (i když v televizním filmu z roku 1980 to ještě celkem šlo), jenomže změnou – totiž dodáním větší individuality všem hrdinkám, ale i hrdinům z nižších kast, oslabili myšlenku, která leží v základu Huxleyho příběhu. Některé důsledky opravování „zaostalosti“ předlohy jsou až komické: například kontrolor světa jménem Mustafa Mond je v této adaptaci žena – i ve vizi příšerného společenského uspořádání je dnes potřeba dodržet genderovou vyváženost.

Ještě vážnější potíž leží v tom, že leccos z toho, co kdysi trápilo Aldouse Huxleyho, je dnes přece jen méně ožehavé. Freudovy teze v kombinaci s vynálezem zipu mohly sugerovat budoucnost zahlcenou povinnými sexuálními orgiemi. Po sto letech sexuální revoluce i evoluce čteme spíše zprávy o klesajícím zájmu západního světa o sex (minimálně o ten skutečný), jejž střídají jiné požitky nabízené technologiemi. V seriálu nicméně lidé, kteří jinak disponují efektnější technikou než současná společnost, stále ostentativně kopulují jako králíci – a působí to opět nechtěně komicky. Huxley také počítal s tím, že společnost bude potřebovat vytvářet nemyslící lidskou pracovní sílu a i v seriálu je spousta záměrně vypěstovaných metařů s buřičským potenciálem – smysl to ovšem ve světle rozvoje techniky moc nedává.

Některé věci autoři adaptace úplně vyškrtli – třeba divochovu vypjatou cudnost a fascinaci Shakespearem nebo Huxleyho obsesi Fordovým náboženstvím. Zároveň s tím ovšem z příběhu vyřadili celý náboženský motiv, který byl pro Huxleyho důležitý, a také ostatních filozofických aspektů předlohy se jen letmo dotýkají.

K dobru je tvůrcům potřeba přičíst, že se pokoušejí do příběhu dostat hrozby, jež jsou pro dnešní svět aktuálnější než povinná promiskuita: zejména zasíťování a ovládnutí technologiemi. Jenomže výsledkem je složitá konstrukce, v níž se Matrix potkává s Westworldem a Huxleyho příběh je pro ni spíše málo srozumitelnou přítěží než silnou základnou. A než se z ní seriál osvobodí k vlastnímu životu, je u konce.