V posledních letech života psal básník Ivan Blatný (1919–1990) v psychiatrické léčebně neustále. Zapisoval své texty, ve kterých střídal češtinu s dalšími jazyky, především s angličtinou, do sešitů a k výsledku se nevracel. Tu a tam snad opravil slovo, ale smysl jeho psaní byl jiný. Stal se z něj „totální básník“ – vtělená poezie. Scházel ovšem čtenář.
Zábavná a jímavá směs
Ona psychiatrická léčebna se nacházela v Anglii, kam Blatný v roce 1948 emigroval. Jak praví legenda, neustál střet s novou realitou a „uchýlil“ se do duševních problémů. Jeho básně vznikající v léčebně prý personál pokládal za projev choroby, dokud se prostřednictvím zdravotní sestry Frances Meachamové nevrátily obloukem přes exilové nakladatelství Škvoreckých ’68 Publishers k českému čtenáři.
Spisovatel a nakladatel Martin Reiner už pro znovuobjevení „ztraceného“ básníka udělal mnohé, připomeňme jeho oceňovaný román Básník. V knize Jde pražské dítě domů z bia... (Druhé město, 2017) ale posunul svůj zájem na zcela jinou úroveň. V případě tohoto výboru ho čekal bez nadsázky boj s prostorem – as časem. Přepsané Blatného sešity za období od roku 1982 do básníkovy smrti totiž vydaly na více než pět tisíc stran textu. Výbor si proto vyžádal radikální zásah, nad nímž si Reiner zprvu zoufal. Procento „perel“ mu přišlo neúměrně nízké proti množství podmořské hlušiny. Zvolil ale klíč – opřel se o básně, v nichž se objevuje Josef Kunstadt.
Tedy reálná postava, herec a neúspěšný básník, který se díky V .Nezvalovi stal jedním ze zakládajících členů Devětsilu (ač sám básnickou sbírku nikdy nevydal). Josef Kunstadt v básních je ovšem Blatného alter ego. Těžko říci, proč ho potřeboval. Sám se přece stal, v britské psychiatrické péči, „stínovou“ postavou – odleskem svého někdejšího života... Josef Kunstadt snad slouží jako určitá kotva Blatného bezbřehé fantazie.
Reiner se nebál zasahovat do básní, především tedy škrtat. Výsledek je silný a přesvědčivý. Potěší milovníky tradičnější linky Blatného poezie, jak ji představují sbírky z počátku čtyřicátých let 20. století Melancholické procházky a Paní Jitřenka, stejně jako ctitele jeho avantgardnějších poloh. Místy Blatný zamíří do vod surrealismu, aniž by opouštěl civilistní, osudovou podstatu své poezie.
RECENZE: Tristan Tzara, básník posedlý poezií |
Troufám si ale říci, že Blatný je v tomto Reinerově výboru široce přístupným autorem. Že se vrací k tomu, čím byl kdysi, jako obdivovaný a čtený český básník. Spojnicí těch často útržkovitých textů je totiž smutně krásný prožitek plynoucího času. (Podobně jako kdysi psal o Brnu sice soudobém, ale zároveň jaksi o takovém, jaké už nebude.) Blatný evokuje minulost velkým množstvím odkazů k prvorepublikovému „ideálnímu“ světu. Jména osob, názvy předmětů, časopisů, firem... všechno to přináší sladkou a trpkou příchuť vzpomínání. Avantgarda a zároveň pohodlný, měšťácký život dostupný všem. Prožitky smyslové neoddělitelné od těch duchovních. Zábavná a jímavá směs. Knihu přitom nepřetěžuje vysvětlující aparát, jedná se spíše o radost z tušení než z vědění (při Blatného stylu by vědecká edice asi pohřbila čtenářskou radost).
Blatný se vlastně vydal proti proudu času, do budoucnosti. Jako by předjímal prvorepublikovou nostalgii, která je u nás již od roku 1989 přítomná a jejíž působení, zdá se, neslábne. (Možná ve srovnání s poněkud umouněnou, nelyrickou přítomností, se zdánlivě zužujícími se obzory...) A zároveň se mu podařilo napsat „moderní světovou poezii“ (tak charakterizoval jeho pozdní psaní Jiří Kolář), navíc srozumitelnou a líbeznou. Bez ohledu na makarónské střídání několika jazyků. Svět patří Josefu Kunstadtovi, ztracenému ve svém osudu. Roztříštěnost světa přitom ilustrují koláže Jiřího Koláře, které knihu doprovázejí.
Ivan Blatný: Jde pražské dítě domů z bia... Brno, Druhé město 2017. 464 s. |
