RECENZE: Střídavá péče. Francouzský film, který nemohl neuspět

Vítězství francouzského snímku je letos stylové, protože šlo o vysloveně „francouzský“ ročník Febiofestu, i pokud jde o významné hosty a udělené čestné ceny Kristián. Snímek Xaviera Legranda by ovšem patrně patřil mezi horké favority i v jiných letech. Je to totiž snímek, jenž si přímo říká o diváckou cenu – a to hlavní cena Febiofestu de facto je, neboť vítěze, jak známo, určuje třiatřicet filmových fanoušků.

Ve filmu jde, jak český název (bohužel poněkud nepřesně) napovídá, o spor rozvedených rodičů ohledně péče o syna. Není to střídavá péče, kde by dítě trávilo stejný čas s oběma – v dlouhé úvodní scéně úředního jednání usiluje otec o to, aby s ním Julien trávil alespoň některé víkendy. Sveřepě, byť zdánlivě civilizovaně vedená právní bitva vyústí v rozhodnutí, že Julien skutečně má trávit čas se svým otcem Antoinem. Soudkyně přitom více zohlední Antoinovy posudky z práce a loveckého spolku než znepokojivé informace, že jde o stalkera, který svou bývalou rodinu vytrvale pronásleduje.

RECENZE: Máří Magdaléna. ‚Jiná‘ Máří a černý apoštol Petr následují Ježíše

Režisér zpočátku sám poměrně zručně dává Antoinovi u diváků „šanci“, znejisťuje je, zda náhodou nejde o syndrom nespravedlivě zavrženého otce, to ale netrvá příliš dlouho. Je čím dál jasnější, že robustní Antoine je opravdu tím, za koho jej považuje jeho vystresovaná exmanželka Miriam, syn Julien i čerstvě dospělá dcera Joséphine: zákeřný, psychopatický hrubián, který jako by vypadl z příručky o domácích násilnících. V jeho chování nechybí žádný typický příznak, samozřejmě tedy ani lítostivé výjevy a sliby, že se změnil. A děj spolehlivě dojde až do bodu „vidíte, jak to dopadne, dostane-li násilník od úřadu posvěcení“.

Scenárista a režisér si z možných variant rozvodového sporu vybral jednu z mezních možností (jistěže v mnoha případech bohužel reálnou). Jeho cílem není ji jakkoli zpochybňovat, ale naopak usiluje to to, aby tento vyhraněný případ se zřejmými oběťmi i pachatelem představil v co nejintenzivnější podobě. A to se mu velmi dobře daří. Komorní drama přeroste v thriller, u něhož se tají dech, protože jeho složky jsou zkrátka zaručeně spolehlivé.

Režie Xaviera Legranda má ovšem kvality, které by ozdobily i méně předvídatelný děj. Pracuje s dlouhými záběry, v nichž se decentně, ale účinně skládá předivo významů, ať už jsou při tom použita slova, nebo jen samotný obraz. (Budeme si nejspíš pamatovat třeba aplikaci těhotenského testu Julienovy sestry Joséphine sledovanou jen mezerou pod dvířky kabinky toalet, ale také její narozeninovou párty, kdy se rostoucí hrozba znepokojivě prolíná s Joséphininým sólem v povedené dvojverzi klasiky Proud Mary.) I do poměrně striktně modelové struktury svého filmu dokázal režisér vpustit život a předvést jej nápaditými prostředky –a stát se tak důstojným držitelem pražské festivalové trofeje.