Herecky je naprosto brilantní a zejména Lucie Trmíková tu září jako diamant vybroušený do tisíce plošek, její Siri je přímo esencí ženskosti se všemi klady i zápory – je nedůsledná, plná přetékajících emocí, láskyplná, nenávistná, patetická, hysterická, sprostá i něžná a zejména okouzluje propracovanou schopností mučit svůj protějšek. A ve všem, co předvádí, je nesmírně zábavná, je to druh herectví, které dokáže podat barvitou figuru a k ní ještě vlastní ironický komentář.
  |
Lucie Trmíková je také autorkou scénáře – čerpala především z částečně autobiografického Strindbergova románu Bláznova obhajoba, dále pak z jeho her a korespondence. Strindberg, jak píše překladatel František Fröhlich, zastával vůči ženám extrémní postoje a svůj pocit méněcennosti si kompenzoval silnými slovy. Ale možná nebyl až tak strašný misogyn, extrémní názory měl na všechny a ženy ho fascinovaly a také inspirovaly.
Rád se ovšem stavěl do pozice ukřivděného a pronásledovaného. Scénář otevírá jakési schéma vztahu podle Strindberga – šest fází od zamilovanosti přes první konflikty a řeže až po nenávist a rozchod. V těchto kapitolách se pak odehrává příběh dramatikova vztahu s herečkou Siri, do něhož vstupuje další osoba, mladá dramatická umělkyně Marie (Anna Fialová), na kterou Strindberg šíleně žárlil a domníval se, že má s jeho ženou lesbický vztah.
Nebeského výsměšně groteskní a ironické pojetí určí hned první výstup, kdy David Prachař coby Strindberg s velkým prošedivělým knírem (ten bude v inscenaci nečekaným barometrem emocí) ve filmové dotáčce sarkasticky recituje známý výpad vůči ženám ze závěru Bláznovy obhajoby. V něm vyzývá zákonodárce, aby „zvážili následky udělení občanských práv těm polovičním opicím, tvorům nižšího řádu, těm nemocným dětem: jsou pomatené třináctkrát do roka v době menstruace, úplně šílené v době těhotenství a nezodpovědné po zbytek života…“
Styl inscenace také opět výrazně dotvářejí originální kostýmní kreace Petry Vlachynské. Strindberg přichází v jakýchsi overalech či kovbojských kreacích s třásněmi jako krotitel divé zvěře, jednou v sytě modré, pak v růžové a konečně v černé. Nebo se včetně hlavy zahalí do šedého plyše a prská z něj svá žárlivá obvinění vůči Siri, která přichází z maškarního bálu v bílém trikotu a mezi nohama se jí klimbá hadrové mužské pohlaví obří velikosti, což manžel komentuje slovy: „Slíbilas mi, že nepůjdeš v mužském kostýmu.“
Posléze se zdecimovaný August svlékne do zlatých spodků a ponechá si jen třásně. Siri se zprvu ukazuje v lehce obludné variaci kostýmu sexy zajíčka s růžovými nasazovacími oušky, růžovou čepičkou na hlavě a velkým srdcem na prsou, když oba tokají v milostném opojení.
Inscenace baví výbušnou atmosférou, která se umocňuje zvyšující se náloží kousavých vtipů, poznámek i výkřiků. Aktéři běhají po pohyblivých chodnících, je to marný útěk, nehnou se z místa. Konflikty jsou stále vypjatější, hysteričtější a již odkrytě nenávistné, Siri si Marii naříká na to, že je stará pro titulní roli ve Slečně Julii a přítelkyně ji farizejsky přesvědčuje, že to tak není, aby se pak v další scéně pokusila Strindberga svést a roli získat.
Předtím si ale holky zkoušejí své šaty a v tu chvíli vtrhne dramatik na jeviště a vyřve svá žárlivá obvinění, serve ze Siri šaty a Marii vyhodí. Do těch divokých a excentrických výlevů se výborně a v pravou chvíli vkládají songy, rozkošný je duet Siri a Marie o dobré a špatné herečce. To když Prachařův hrdina nenávistně a s důrazem na každou hlásku oznámí Siri, že byla vždycky mizerná herečka. Anna Fialová v roli Marie obdivuhodně „naskočila“ na poetiku Jedlu, se skvěle sehranou dvojicí Trmíková–Prachař našla společnou řeč. Jako prospěchářská potvora je rozkošná, její vrcholné číslo je pak hysterický a obscénní výlev poté, co ji Siri odmítá pustit z objetí.
Vztah ženy a muže, který dospěl do bodu destrukce, zkoumá tvůrčí tandem Jan Nebeský a Lucie Trmíková opakovaně, po variacích na Medeiu, po Bergmanových Soukromých rozhovorech je tato strindbergovská variace asi nejvýsměšnější. Tento souboj lidí, kteří se kdysi milovali, až dospěli k čiré nenávisti, je trochu jiný, i přes všechny emoce a výbuchy vlastně po celou dobu shazovaný, ironizovaný. Kabaretní naladění se zde ukázalo jako výtečné řešení, vytváří potřebné kontrasty a zesiluje výpověď, která mimo jiné říká, že i velké city se mohou změnit v komické a malicherné lpění.
