RECENZE: Svěrákův nový film Po strništi bos má potenciál, Obecnou školu nepřekoná

Dvě režijní hvězdy českého filmu 90. let se letos vrátily ke svým dřívějším populárním filmům a natočily ohlédnutí za dobou protektorátu, které spojuje absence velkého dramatického příběhu, inspirace vzpomínkami rodinných příslušníků autorů i nálada lehce melancholické nostalgie. Jan Hřebejk melodramatem Rodinný přítel otevřel svou trilogii Zahradnictví, která se dívá na osudy některých hrdinů Pelíšků.

V okamžiku, kdy malý Eda Souček v Po strništi bos vejde do maloměstského zahradnictví obdivovat svou první platonickou lásku, divák se může na chvíli ztratit, ve kterém filmu se vlastně ocitl. Janu Svěrákovi se ale přece jen daří lépe vystihnout válečnou dobu a pozvolné zrání malého Pražáka přesazeného na pár let na venkov zahrnuje i přímé setkání se smrtí. V úvodu dokonce na poměry rodinného snímku nečekaně tvrdého.

Počkáme, až to bude bezpečné

Součkovi, publiku dobře známí už ze Svěrákova celovečerního debutu, se do venkovského domu za dědou, babičkou a tetou s rodinou stěhují nuceně, z ne zcela zřetelně objasněných důvodů. Film sleduje život během okupace očima dítěte, což režisér důrazně připomene několika scénami ztělesňujícími přímo Edovy představy. Ty vtipně vycházejí z pohádek a rodokapsů, vizuálně ale nejsou dostatečně oddělené a jejich vkládání do proudu „realistických“ epizod působí náhle. Náhledy do Edovy fantazie se k tomu postupně vytrácí, ačkoliv by je objev dobrodružného románu o pilotu Bigglesovi mohl naopak zesílit.

Povedeněji dětský pohled evokuje lehké, zvědavé vnímání nemnoha válečných událostí, které k Edovi proniknou, včetně vysílání šifrované zprávy odboji. Chování obyčejných Čechů vůči nepříteli podávají Zdeněk a Jan Svěrákovi jako typickou směs tichého hrdého vzdoru a úsměvně vnímané zbabělosti.

Češi si vzájemně pomáhají okrádat cukrovar řízený Němci, s obléknutím legionářské uniformy počkají, až to bude bezpečné, ruské osvoboditele pohostí vodkou, ale když jim seberou vysavač, jdou si stěžovat. Tatínek Souček se ostatně nedokáže postavit ani vlastnímu otci, který své rodině způsobil největší problémy. Tyto komentáře české povahy otvírají ve filmu o něco hlubší téma, ne však tak silně jako Kachyňovo drama o konci války z pohledu malého kluka Ať žije republika.

Jan Svěrák se spokojuje s nostalgickým vzpomínáním inspirovaným dětskými zážitky režisérova otce Zdeňka, sepsanými už do stejnojmenné knihy publikované v roce 2013. Eda nečelí velkým dramatům ani ve svém vlastním světě, jen smrt milovaných se tu nebere na lehkou váhu a nese s sebou skutečný smutek.

Přechod do jiného prostředí zvládá osmileté dítě nečekaně snadno. Po strništi bos se naučí chodit hned napoprvé, místní klukovská partička loajálních kamarádů ho rychle vezme mezi sebe a naučí ho, jak se bránit jedinému spolužákovi se sklony k šikaně.

RECENZE: Naivita ve službách dobra, finský film sní o soužití Khaleda a Wikströma

Dětští herci zastiňují ty dospělé

Úsměvné dětské zkušenosti, z nichž některé zabírají pouze kratičké scény, mírně dramatizuje především pozvolné a poněkud nucené odhalování příčin rodinného konfliktu, kvůli němuž se Eda nesmí bavit s charismatickým strýcem v podání Oldřicha Kaisera. Ději chybí jednotnější rámec a rozpadá se do příliš mnoha mi niaturních epizodek, jež by se hodily víc do televizního seriálu s dvacetiminutovými díly.

Řada z nich umí pobavit a rozněžnit, nejen svými dialogy, ale hlavně rozmilostí dětských herců v čele s ušatým Aloisem Grecem, dostatečně podobným Václavu Jakoubkovi, který zhruba stejně starého Edu hrál před šestadvaceti lety. Rodiče Součkovi s tvářemi Terezy Voříškové a Ondřeje Vetchého se už svým kolegům zObecné školy tolik nepodobají.

Co však vadí víc, herecky tu ani nepůsobí moc jistě. Dětští představitelé, zvlášť pokud hrají ve scénách pouze oni, zvládají svou polohu lépe, nejspíš i proto, že se nemusí tolik vyrovnávat s nejistě nastaveným balancováním mezi nostalgickou komedií o dětství a rodinným melodramem o dospívání.

Po strništi bos má potenciál stát se divácky populárním snímkem, ideálním na líně spokojená rodinná odpoledne u televize během vánočních svátků. Tak přirozený, duchaplný portrét dětství, který dostal Obecnou školu k nominaci na Oscara a mezi domácí klasiku, už ale neobsahuje.

Autorka je filmová publicistka