Vracíme se na ostrovy, říká dramaturgyně United Islands of Prague |
Propojení divadla a konceptuálního přístupu tu dokládá i vydatná syrovost až naturalismus, které pochopitelně vyvolávají intenzivní reakce – fanatický Kazatel Filipa Kaňkovského, který vyzývá k vyvrácení kláštera, se pomazaný exkrementy plazí po jevišti zanechávaje po sobě hnědou stopu, pak zvrací černou krev na lilie v chrámu a k plundrování kláštera se dostaví nejprve jako buran s panděrem v teplákách a poté jako objekt body artu do půl těla svlečený s provazy zařezávajícími se do kůže. Působivé je i velké srdce s cévami plnými krve, nabodnuté na kůl, krev z něj během dramatického závěru výmluvně stéká po bílém středovém schodišti.
Dramaturgie Spolku Jedl je skutečně neotřelá, výběr témat se vine ve dvou liniích. Jedna pojednává různé podoby vztahu ženy a muže často v mezních situacích a ta druhá se soustředí na otázky víry a disputací s ní spojených, někde se obě linie propojují. Autorka scénáře Lucie Trmíková si tentokrát zvolila německou autorku Gertrudu von Le Fort, u nás známou spíš v katolických kruzích. Původně protestantka konvertovala ke katolické víře a psát začala až téměř v padesáti letech.
Je autorkou románů a novel, nejvíc ji proslavila povídka Poslední na popravišti (1931), v níž se inspirovala reálnou událostí, kdy šestnáct karmelitek z francouzského kláštera v Compiegne zemřelo pod gilotinou. Paradoxní je, že známější je zdramatizovaná verze George Bernanose s názvem Dialogy karmelitek či stejnojmenné opera Francise Poulenca.
Vytržení panny z Barby má řadu shodných rysů se zmíněnou povídkou, je ale sofistikovanější a více se zaobírá otázkami víry, opuštěného Boha a jeho znovunalezení, což jsou přece jenom témata pro omezený okruh příjemců. Nicméně i ona vychází ze skutečné události, která se odehrála v roce 1524 v magdeburském klášteře, který byl na popud protestantského kazatele přepaden, přičemž zemřela jedna z jeptišek. Povídka je označována za mystickou novelu, jejíž děj úzce souvisí s obrazoborectvím.
Hlavní postavy jsou sebejistá abatyše věřící v sílu katolické církve a Panna z Barby, již Marie Poulová hraje jako křehkou a vizionářskou dívku se schopností vcítění. Abatyši Lucie Trmíková ztvárnila s jistým sebeironickým nadhledem, který zdůrazňuje směšnost její neomylnosti. Takto pojatá matka představená je svéhlavá a ješitná a rivalitu s Pannou z Barby prožívá velmi žensky a světsky. Je až trucovitá, když nechce slyšet argumenty protistrany, stáhne si jemně fialovou kapuci přes tvář, provázek od ní jí komicky vlaje vprostřed obličeje.
Prozření z omylu je pro ni šok a ztrácí odvahu, tu nalézá do té doby podřízená sestra Jana (Štěpánka Fingerhutová), která se ujme moci. Tady je výpověď inscenace nejsrozumitelnější: překonání slabosti a empatie osvobozuje.
Jana Preková scénu zahalila do dvou bílých látkových bloků po obou stranách jeviště, vprostřed je schodiště, bloky mají komůrky, v jedné sestry sedávají a krouhají zeleninu či v něm abatyše diskutuje s proboštem, druhý výklenek připomíná relikviář s kostmi svatých, v něm také panna umírá. Je tu řada působivých momentů umocňujících atmosféru, počínaje světlem, které putuje jako božské záblesky, až po řady rostoucích lilií.
Sestry mají kombinézy, které je svazují, a kolem hlavy svatozáře z průhledné hmoty, jež působí i trochu směšně, podobné se dávají psům, aby si nekousali zranění. Situace prostupuje ironie a grotesknost vyvěrá nejenom z výtvarného řešení, ale také z hudby Martina Dohnala, vycházející z gregoriánských chorálů.
