RECENZE: Tak ona je to přece jenom pravda. Kratochvilný příběh Lov dokáže v divákovi zůstat i po odchodu z kina

Aby člověk pochopil, co má ve snímku Lov přesně vidět, měl by absolvovat malé politické školení. „Liberální elita“ je v západním politickém žargonu označení pro salonní levičáky, kteří kážou vodu, ale pijí víno. Mají elitní vzdělání, jsou politicky hyperkorektní, zároveň žijí v luxusu a pohrdají příslušníky nižších společenských vrstev, kteří nemají tak „pokrokové“ názory. Často jde o stereotypní obrázek, který vykreslují odpůrci levicových liberálů, aby je znemožnili. A zároveň může být na tomto obrázku samozřejmě občas cosi pravdivého.

Nuže, tvůrci thrilleru Lov si pohráli s představou, jaké by to bylo, kdyby skutečně byla pravda, co si o liberální elitě a jejích spádech dokážou navymýšlet internetoví konspirátoři. Konkrétně se tu zhmotní představa, že se dobře situovaní američtí levičáci nechají dopravit soukromým tryskáčem, na jehož palubě se podává kaviár a šampaňské, na odlehlé území, kde si mohou odstřelit či jinak ulovit své „burany“. Jejich kořist byla unesena z různých míst Spojených států a vypuštěna s roubíky v ústech v loveckém revíru, kde si má podle svých sil poradit, pokusit se utéct a využít přitom různých pomůcek, nebo naopak spadnout do pastí, aby byl podnik pro lovce zajímavější. Lovci (a ještě více tvůrci filmu) mají zjevnou slabost pro George Orwella, po němž dokonce pojmenují i čuníka, který se také stává součástí hry.

Korektní vrazi vs. zatvrzelí reakcionáři

Mezi oběťmi brzy vynikne mladá žena jménem Crystal (Betty Gilpinová), podivínka s vojenským výcvikem, která se mezi ostatní příliš nehodí, rozhodně to nevypadá, že by doma skladovala zbraně, rozvíjela konspirační teorie nebo říkala slovo na „n“. Snaží se zachránit sebe i ostatní a stává se z ní pro lovce větší hrozba, než čekali. A protože se tvůrci rozhodli, že postavy ani diváky nebudou nijak šetřit, je z toho mnohonásobná řež na život a na smrt.

Na scénáři k filmu se podílel Damon Lindelof, spolutvůrce slavného mysteriózního seriálu Ztraceni, odkud Lov celkem zjevně čerpá svou tajuplnou atmosféru plnou mystifikací a dvojakých postav. Producentem je Jason Blum, který stál za kultovním hororem Uteč o bílých snobech, kteří unášejí černochy a cizopasí na jejich přednostech. Také Lov se pokouší občerstvit schéma thrilleru provokativním politickým nábojem a místy se mu to docela daří. Krvavá bitva mezi politicky korektními vrahy a zatvrzelými reakcionáři je jakousi rozpustilou metaforou ideologických potyček, jejichž protagonisté odmítají vidět v těch druhých normální lidi, démonizují je a tím je možná provokují k větší radikalizaci.

Hledat v Lovu nějakou velkou hloubku nebo propracovanější politickou alegorii je ale dost marná práce. Odkazy na Orwellovu Farmu zvířat dospějí od pomrkávání až k explicitnímu vysvětlování, ale stejně není moc jasné, co jimi chtěli tvůrci ve vztahu k postavám či ději přesně říci. Celkem nosný nápad dovést absurdní konspiraci do důsledků se vyčerpal kdesi ve dvou třetinách cesty ke skutečně zábavnému a chytrému filmu. Bohužel ve chvílích, kdy se Lov tváří nejsofistikovaněji, budí silné podezření, zda to celé není spíš pořádná hloupost.

Kratochvilný příběh o podceňované hrdince, která se prodere zvrhlou hrou až k souboji s její hlavní strůjkyní, by bez provokativního politického zarámování zapadl jako jeden z mnoha podobných. Díky korektním dialogům liberálních zabijáků o jedovatém cukru v limonádách a běloších ve veřejnoprávním rozhlase zůstane v paměti přece jen o něco déle.