RECENZE: Takoví jsme byli? Divadlo během let rozkvetlo mnoha květy

Paměť totiž bývá selektivní, minulost – i tu nedávnou – si zkrátka každý pamatujeme trochu jinak, a tak je nadmíru vhodné oživit si ji v pohledu někoho jiného a klidně s jeho viděním polemizovat. A nejenom to, taková „generální rekapitulace“ umožní vidět i to, co se prošvihlo a na co jsme si jen rozcvičovali svaly.

Řekla bych, že právě v tomto punktu jsou texty, které Bohumil Nekolný vybral do své knihy, příznačné. Časově jsou rozprostřené do období od poloviny osmdesátých let až do doby krátce po listopadu a každý text je opatřen současným komentářem, který ho nejenom hodnotí z dnešního pohledu, ale také vysvětluje, oč šlo, protože nepamětníci by se v situaci, v níž fungovala kultura za minulého režimu i v přechodném období, mohli ztratit.

Někdy jde o tak absurdní zádrhele, které už nejsou k pochopení ani pro ty, kdož je zažili. Kniha je rozdělená do deseti kapitol, lze ji ovšem vnímat ve dvou celcích: první tvoří oddíly s texty reflektujícími závěr totality, přes dobu bezprostředně předcházející listopadu 1989 až po divadlo v revoluci. V druhém celku najdeme statě z doby těsně po roce 1990, kdy konání charakterizovala velká euforie, naděje a napravování křivd. Ale také se objevovaly první divadelní kauzy, boje a podrazy.

Jak se formovala opozice

Ze všech článků a studií do konce osmdesátek jasně vystupuje, že jakkoliv se druhá polovina osmdesátých let jeví jako jisté uvolnění poměrů a rozkvět části divadel jako center odporu vůči režimu, šlo vlastně o stálé a energii odčerpávající probojovávání věcí zcela samozřejmých. 

Texty také dobře dokumentují, jak se v části českých scén, a to nikoliv jen studiových, formovala opozice, která nahlas začala mluvit o sešněrované divadelní síti, byrokracii a o tom, že mnoho vynikajících divadelníků bylo léta systematicky vymazáváno z paměti. Že doba je už víc než zralá, ostatně dokumentuje otištěný autorův příspěvek na sjezdu Svazu českých dramatických umělců v roce 1987, který pro širší veřejnost vešel ve známost jako ten, na němž Miloš Kopecký soudruhy vyzval, aby šli od válu.

Poučná je například Polemika s rozhovorem o divadelním studiu otištěná ve Scéně v roce 1988, kde Nekolný reaguje na rozhovor s tehdejším ředitelem Hudebního divadla Karlín (HDK) Antonínem Hardtem, který v časopise Film a doba káže skutečné bludy stran mladé generace a studiových divadel a ještě vážně tvrdí, že bylo šťastné přifaření Semaforu k HDK. Autor zde připomíná, jak byla studiová divadelnost sešněrovaná novým divadelním zákonem z normalizace a svébytné scény nesmyslně připojovány k větším celkům.

V době vzniku článku šlo především o onen divadelní zákon, který ve své podstatě měl restrikční charakter. A nyní se konečně jednalo o to, zda stát uvolní monopol na provozování divadla, což jistě panu Hardtovi, který se dostal do své funkce výlučně jako člen KSČ, nevonělo. Tento figurkář vytáhl na Prahu z budějovické scény a jako člen partajní kliky následoval obdobně kovaného Zdeňka Míku na Vinohrady. Jak trefně konstatuje Nekolný, stal se ředitelem HDK „bez znalosti notového materiálu, zato však údajně s projevenou lítostí nad tím, že mu nebyla povolena služební zbraň“.

Po velice poučné kapitole s lapidárním názvem Slovensko se ocitáme v nové době,v roce 1990. A znovu si můžeme ověřit, že alfou a omegou od samého počátku polistopadové doby jsou finance a provozní modely divadel. A že se stále dokola třicet let o tom píše bez viditelného výsledku.

Reflexe dobových kauz

Zrovna tak není příjemné číst, že na lince stát–kultura–finance v podstatě zůstává stav nezměněný, o tristních mzdových podmínkách v kulturních institucích ani nemluvě. O tom, že absence kulturní politiky znamená také nulovou kulturní strategii, přičemž ta současná koncepce končí v letošním roce. Zatím to vypadá, že bez náhrady. 

Pro ilustraci všech těchto bolestí poslouží reflexe dobových kauz, ať už je to zánik stálého divadla v Kolíně (jestli mě paměť neklame, padlo jako jediná stálá regionální scéna), nebo transformace Dilie ze státní agentury částečně s „dohledovou funkcí“ na normální podnik chránící práva autorů.

Závěrečná stať knihy přehledně sumarizuje, v čem byla situace za minulého režimu nenormální až absurdní, hezké je připomenutí výroku Kingsleyho Amise, který napsal, že po druhé světové válce nepoznal horší slova než dílna a mládí a Nekolný dodává, že právě tato dvě slova vytvořila krycí standardu hnutí studiových divadel, které bylo v 80. letech tak silné a v konečném výsledku svou tvorbou pochopitelně usilovalo o společenskou změnu. V této závěrečné rekapitulaci autor zvažuje, co se podařilo a co nikoliv.

Toho prvního opravdu není málo. Divadlo rozkvetlo mnoha květy a funguje v několika modelech, vznikly desítky nezávislých scén, které přepsaly českou divadelní mapu, našlo se či zrekonstruovalo mnoho nových prostorů. Divadla se těší zájmu diváků, mají vysokou soběstačnost, otevřela se světu a podobně.

Z toho všeho, co je stále špatně, se kromě nedokončené, leč hojně omílané transformace příspěvkových organizací a chybějící legislativy jeví jako nejvážnější problém to, že politický systém nevnímá divadlo jako legitimní součást veřejné kulturní služby. Ostatně covidová taxace divadla a kultury obecně jako volnočasové aktivity mluví za vše.