Sobota 22. února 2020svátek má Petr 10 °C oblačno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Temná balada ze současnosti. Větrná hůrka je aktualizovaný romantický příběh

Marie Štípková a Jan Grundman jako Kateřina a Heathcliff na Větrné hůrce... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková a Jan Grundman jako Kateřina a Heathcliff na Větrné hůrce... | foto: ŠVANDOVO DIVADLO – JAKUB JÍRA

PRAHA Martin Františák nastudoval ve Švandově divadle adaptaci románu Emily Brontëové Bouřlivé výšiny. Snažil se co nejvíce rozrušit romantické klišé a zdůraznit živočišnou syrovost prostředí, které determinuje charaktery. Jeho Větrná hůrka je místo, kde životy lidí určují živly a příroda.

Před několika lety na Brontëové román podobně pohlédla britská režisérka Andrea Arnoldová: její obrazy krajiny, která byla doslova součástí nitra nervních, až šíleně vyhlížejících postav, byly nesmírně sugestivní, což bylo samozřejmě také dílem kamery.

Divadlo má jiné prostředky, pracuje s náznakem a metaforou. Františák tak mohl dát průchod svému stylu a stvořit ostře řezanou baladu, jež má ale mnohem blíž k irskému venkovu a hospodě McDonagha než k Brontëové yorkshirským vřesovištím, i když pochmurná krása krajiny je podobná. Ostatně už v úvodním přízračném defilé postav starý, bručavý Josef Tomáše Petříka výmluvně břinká lahvemi od piva v síťovce.

Vulgárnost, násilí a pudová nenávist sálá z každé scény a režie si divokost pojistila i přizváním Radima Vizváryho, který jak vnitřní stavy postav, tak konfliktní dialogy stylizuje do psychofyzické podoby. Vypjaté emoce nacházejí svůj obraz v tělesných sólech, soubojích a atacích. Do toho se stále připomíná větrná krajina, ať už poletujícími peříčky ptáků, křovím a haluzemi anebo zvuky, které vytvářejí až děsivou kulisu, jako je třeba opakující se motiv ptačího křiku. A též působivou hudbou Davida Smečky, rozvíjející jediný motiv v různých variacích. Adaptace Marie Novákové není příliš řečná, dialogy jsou spíš kusé až odsekávané a souzní s celkovým stylem inscenace. Děj je pochopitelně zredukovaný, a to včetně vypravěčů, v románu exponovaných.

A pak je tu výtvarné řešení Marka Cpina. Jeho hlavním elementem je krabice otevřená do hlediště – zprvu bíle vysvícená, jako determinující svazující prostor, odkud není úniku. V něm leží na smrt nemocná Kateřina, zatímco Edgar (Tomáš Červinek) zavírá černé okenice, jimiž proniká jen útlý paprsek světla. V průběhu děje se krabice stále víc demontuje, až z ní zbude jen černý rám. Hraje se ale v prostoru kolem ní i pod ní, z šikmo položeného prkna vedoucího na jeviště se Kateřina a Heathcliff či jiní kolikrát v zápasu zřítí. Ve druhé části, po smrti Kateřiny a příchodu její dcery na hůrku, se stěna zadní části krabice změní ve skleněnou. Tady mladý Hareton (Jan Mansfeld) tříská do kytary, tady nutí Heathcliff nebohého Lintona psát dopis Kateřině, doslova jej vyškrábat nehty na zeď. Detaily umocňující krutou, destruktivní podobu citů, které zmítají všemi a podporují divokost výjevů.

Mezi láskou a nenávistí

Jestli někde inscenace působí přepjatě, pak v přízračném zjevování se mrtvých: Kateřina po své smrti různě přichází a postává za živými, v závěru se pak míjí s právě zemřelým Edgarem, aby si naopak posléze došla pro Heathcliffa.

Postavy obou milenců Kateřiny a Heathcliffa jsou u Františáka obrazem ničivé touhy, oba jsou v zajetí vlastního sobectví a puzení k sebezničení, což se skvěle daří vyjádřit hlavně Marii Štípkové. Její výkon je nejen fyzicky vervní, ale dokáže také přesvědčivě vyjádřit nemizící vnitřní bolest, rozpolcenost a neklid, který ji žene do záhuby. A vlastně i destruktivní zálibu ubližovat druhým a dokazovat si svou moc nad nimi. Naproti tomu Heathcliff Jana Grundmana je matný, působí jako zachmuřený vousatý hipster, je zlý příliš přímočaře, bez nuancí. Masochista i sadista, v němž je-li nějaký cit, je prakticky neviditelný.

Zaujme Petr Buchta jako Linton – jeho studie patologického slabošství má velkou přesvědčivost. A pak je tu mladá Kateřina jako protipól své matky: Denisa Barešová postavu dokázala vymodelovat od dětské naivity až k uvědomění si sebe sama a vlastní síly.

Františákova Větrná hůrka je temná balada, v níž se stírá rozdíl mezi láskou a nenávistí. Je to legitimní pokus pohlédnout na romantický příběh současnýma očima a také úvaha nad složitostí lidské psýchy.

EMILY BRONTËOVÁ: BOUŘLIVÉ VÝŠINY

Adaptace: Marie Nováková

Režie: Martin Františák

Scéna: Marek Cpin

Kostýmy: Eva Jiřikovská

Hudba: David Smečka

Švandovo divadlo, premiéra
23. 11.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky
Premium

TEST: Vyplatí se benzin, hybrid, nebo diesel? Spočítali jsme to

Redakční srovnávací test dieselu, benzinového auta a hybridu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Auto máte vybrané, co mu ale dát pod kapotu, aby vás provoz vyšel co nejlevněji – klasický benzin, úsporný diesel, nebo...

Premium

Ležela u nohou vraha, čekala smrt a modlila se. Přežila, ale trpí

Ekaterina Garbova - střelba ve Fakultní nemocnici v Ostravě Porubě | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ekaterina Garbova přežila. Vrahovy výstřely ji naštěstí minuly. Odnesla si však zranění z toho, jak po ní lidé v panice...

Premium

Pozor na ně. Vztahové chyby žen, kvůli kterým od nich muži utíkají

Ztracená důvěra ženy může znamenat konec vztahu. Záleží, jak se k dané věci... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Vidět chyby na druhých je snadné. Mnohdy však postrádáme sebereflexi. Schopnost přemýšlet o sobě a vlastním jednání....