Umělecká šéfka Dagmar Radová, jež působila jako dramaturgyně v Národním divadle moravskoslezském a brněnském HaDivadle, napsala svéráznou road movie, lehce inspirovanou devadesátkovým filmem Ridleyho Scotta Thelma a Luisa. Podobná je především ústřední dvojice žen – starší (Thelmy) a mladší (Selmy) v podání vtipných a rázných hereček Aleny Štréblové a Pavlíny Štorkové. A ani zde nechybí mladý muž, kterého hraje Petr Šmíd (nebojte, srovnávat ho s filmovým předobrazem Brada Pitta nebudu). V dramatickém textu je jeho úloha označena jako Totem a je postavou spíše symbolickou a abstraktní.
Podobnost mezi díly najdeme také v příběhové kostře – i v divadelním díle nacházíme putování a vraždu (která se možná ani nestala). Každopádně mrtvý je člověk mužského pohlaví a pro ženy je tato událost důvodem začít filosofovat nad svým údělem.
Divočina v myslích
Radová si užívá vyprávěčské svobody a časoprostor rozvolňuje, hra tak často působí impresionisticky i surreálně. Není to ale nelogické, jelikož putování dvou žen divočinou má dvě roviny – jedná se o tu skutečnou, přírodní, a také o tu v našich myslích. Dramatička v rovněž textu umně kombinuje poetické pasáže, ve kterých nešetří peprnějšími výrazy, a tak je to trochu poezie beatnická, a vtípky někdy docela pubertální. Pozoruhodně se tak střetává „vysoké“ s „nízkým“.
RECENZE: Zbyhoň! v Národním divadle. Hloupost hloupostí rozhodně neporazíš |
Příklad první: „Thelma: Tak bysme to asi teď měly vzít vážně a tohohle ohňového bobříka konečně splnit. / Selma: To je trochu sexistický vlastně, ti bobříci, ne? / Thelma: Když je ale mají lovit mladí hoši. Probouzející se sexualita si cestu vždycky najde. Možná je to i víc motivuje. A příklad druhý: Totem: „Ženo, doputovala jsi na své cestě daleko. Během posledních sta let jsi opustila své původní teritorium, svou rezervaci kolem domácího krbu, a získala jsi volební právo, právo na rozvod, vtrhla jsi na univerzity, obsadila i důležité pracovní pozice, můžeš se vdávat z lásky, ale taky vůbec nemusíš. Můžeš nosit kalhoty a vlastně cokoliv chceš, klidně i burku. Můžeš mít bankovní účet a můžeš na něj posílat své vydělané peníze, (i když se tady samozřejmě stále někdo ozývá, že tvůj rod má v průměru stále nižší platy), můžeš svobodně řídit, kdy se tvé lůno rozechvěje novým životem, a můžeš si zvolit, kdo bude otcem tvých dětí a klidně nemusejí mít ani žádného otce.“
Inscenace režiséra Jiřího Ondry přesně zapadá do poetiky a generačního směřování Rubínu – je to vtipné, ulítlé, ale nutí vás to zamyslet se. Svou divadelní poetikou i humorem a nadsázkou mi připomněla rubínovskou inscenaci z roku 2014 dramatika Ondřeje Novotného a režiséra Jana Friče Hubte trampy, serou v lese, jež byla vyprávěna z mužské, či spíše chlapecké perspektivy. Nyní však přichází nová umělecká šéfka s inscenací o ženách v dnešní divočině. A její vykročení je razantní, sebevědomé a ironické, žádné ukvílené holčičí spílání v Rubínu neuvidíte.
Dagmar Radová: Thelma a Selma Režie: Jiří Ondra Výprava: Jana Hauskrechtová A studio Rubín, Praha, premiéra 14. 4. |
