RECENZE: Trauma laskavého cyklisty. Raul Taburin je pohlazení po duši

Jean-Jacques Sempé, ve světě známý jen pod svým příjmením, patří k nejmilovanějším francouzským kreslířům, především díky knihám o třídě nezvedných kluků Mikulášovy patálie. Podle nich už vznikly v posledních jedenácti letech dva hrané filmy. Předloni se do francouzských kin dostala také filmová verze další Sempého příběhu Raoul Taburin. Čeští diváci ji loni mohli vidět díky Febiofestu, nyní se konečně dostala také do distribuce.

Příběh opraváře kol, který všem tají, že neumí jezdit na kole, knižně vyšel poprvé v roce 1995. Mladý režisér Pierre Godeau, syn úspěšného francouzského producenta a filmaře Philippea, se pochopitelně nemohl spoléhat na kouzlo Sempého typických ilustrací. Atmosféru mírně absurdní, poetické dětské knížky tak vytvářel jinak.

Pomocí pastelových kostýmů, které postavy nikdy nemění, ať už dělají cokoliv nebo jsou v jakémkoliv věku. Pomocí triků, které umí splnit každý sen, třeba ten o piruetě na kole. Nebo pomocí výpravy, která jednu jihofrancouzskou vesnici ukazuje jako sluncem prozářené, malebné a neměnné místo klidu a pohody. Za kamerou mimochodem stála Claire Mathonová, jejíž talent jsme mohli loni obdivovat v romanci Portrét dívky v plamenech.

Žít podle sebe

I v ospale dovolenkové lokalitě však Raoula Taburina, hlavního hrdinu i vypravěče příběhu, vnitřně užírá tajemství, které se většinu života radši neodvážil nikomu prozradit. Jeho pověst akrobatického cyklisty se zakládá na náhodě a na lži. Na první pohled idylický život v sobě tedy skrývá trauma, stud a strach vyrovnat se sám se sebou.

Základ Raoulova dilematu se ve své podstatě moc neliší od životních bojů postav mnoha queer či jiných dramat, které ukazují, jak důležité je, aby člověk žil podle sebe a ne podle očekávání ostatních. V tomto rozmilém snímku ho akorát doprovází laskavost, pitoresknost a humor, to však jeho sdělení nijak neoslabuje. I když Raoul Taburin není tak vizuálně vynalézavý a výrazný jako milovaná Amélie z Montmartru, fakt, že se na scénáři obou těchto filmů podílel stejný člověk (Guillaume Laurant), je znát. Kombinace malebné úsměvnosti s tragikou spolu v tomto případě ladí až nečekaně.

Obě polohy sedí i známému belgickému komikovi Benoîtu Poelvoordeovi, jehož obsazení do dospělé verze titulní role příliš nevadí ani jeho věk (dnes 55 let), o něco starší, než příběh vyžaduje. Poelvoorde je mistr grimas, což svědčí místnímu komiksovému tónu, prozrazuje však i zkušenost z dramatičtějších filmů (jako Tři srdce).

Jeho hrdina v sobě vyvažuje polohu roztomilého excentrika s osobností obyčejného chlapíka od vedle, takže má dost osobitosti, aby utáhl celý příběh, a zároveň není těžké se s ním ztotožnit. Příjemné sekundanty mu vytvořili Suzanne Clémentová (Mami!) v roli Taburinovy milující ženy a Edouard Baer (Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva) jako opravářův kamarád fotograf. Právě jeho přání zvěčnit Raoula na kole spustí z kopce jeho novou touhu po přiznání, kterou při prvním pokusu zhatil „zásah shůry“.

Poetická a neuspěchaná připomínka, že ostuda není spadnout z kola, ale předstírat, že se to nestalo, je jako něžné pohlazení od vlídného, chápavého a ustaraného rodiče, který sám z trpké zkušenosti ví, jak tíží neupřímnost.