8. května 2017 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Tristan Tzara, básník posedlý poezií

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Portrét Tristana Tzary od Roberta Delauneye. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Portrét Tristana Tzary od Roberta Delauneye. | foto: wikimedia commons

Nový překlad umožňuje číst básně Tristana Tzary bez šumů a jazykových nedorozumění

Básník Tristan Tzara (1896-1963) je v širším povědomí českého čtenáře známý zejména jako jeden ze zakladatelů dadaismu v Curychu a tvůrce jeho manifestů. Tzara je však básníkem a osobností mnohem košatější a složitější. Výrazně se podílel i na hnutí Dada v Paříži, aby později, po letech relativní izolace, svou poezií v roce 1929 zcela přirozeně obohatil poetiku surrealismu. S rodícím se nástupem fašismu se však od něj distancoval, spojil se se stranou a levicovým odbojem a po válce se stal vedle Paula Eluarda a Louise Aragona jednou z hvězdných stálic francouzských komunistů.

Nyní vyšel v nakladatelství Spolek Analogon nezvykle citlivý výbor z jeho básní Mluvím já vlci, který uspořádal, přeložil a zasvěceným doslovem doprovodil Petr Král. Výbor, jenž poprvé díky překladu umožňuje číst Tzaru bez šumů, jazykových nedorozumění a karambolů, které deformovaly již vzhledem k básníkově poněkud nezvyklé francouzštině (dané i tím, že byl původem Rumun) dřívější překlady jeho poezie. Tu poprvé překládal již ve třicátých letech Vítězslav Nezval, později i někteří další, zejména básníkem uhranutý Zdeněk Lorenc. Tzara sám Prahu několikrát navštívil a prožil zde i milostný vztah s tehdy mladičkou Natašou Gollovou.

Tristan Tzara: mluvím já vlci.

Tristan Tzara: mluvím já vlci.

Již od prvních básní Tzara v sobě nezapře jedinečného i mnohohlasného básníka, který se snaží vyzkoušet všechny možné cesty poezie. Bezpochyby k nim po určitou dobu patří i jeho dandysmus včetně Tzarova pověstného monoklu, jenž dokresloval jeho obraz stejně přirozeně jako básníkův nepřeslechnutelný hlas. Ve většině své tvorby představuje svobodnou a nezvykle živou osobnost, jež v poezii vidí nejen tříštivý sled obrazů, ale i určité gesto vepsané do řeči – „šlapej mi na konce nohou/ vypij si oči a kousni do hvězdy/ již jsem ti vložil mezi zuby/ hvízdej“ – stejně jako i jistý způsob poznání: „a naše pohledy se kladou na věci jako přísavky/ sají z jejich kořenů neznámo“.

Vedle některých dadaistických textů to nejlepší z Tzary tvoří v knize ukázky ze sbírek Kde pijí vlci, Aproximativní člověk aStrom cestovatelů, z nich zejména prostřední sbírka patří k vrcholným číslům moderní poezie vůbec. Básně dostávají sevřenější tvar, je z nich cítit napětí mezi fragmentem a celkem, někdejší slovní konstelace sice zcela nevymizí, ale náhle se ve verších ozývá jakýsi skeptický tón jeho obrazů: „hubená studna mlýn roztáčený pohřebním oslem/ spleť tísnivých korun/ ruce pohyblivých schodů/ rozlévají lidské bytosti které se zplošťují a vnikají v průhledných hromadách/ do úžiny bez konce a bez věštby“.

Příznačné pro Tzarovu poezii jsou i jakási podivná, zašifrovaná, sugestivní hesla, která nás stačí nejen dostatečně udivit, ale vnést do našeho soukromého života málem spiklenecké obrazy, kterým nic nebrání, aby zaskočily každodenní skutečnost, rozsvítily ji, obohatily, ale i dostatečně zdiskreditovaly: od „snění odzvonila všechny prázdniny“ až po zcela skvostně erotický obraz „ty do mne mnohobarevně vtékáš“.

Básně vybrané z jeho poválečného období sice ztratily někdejší Tzarovu výbušnost, avšak nezapřou, že na rozdíl od jiných „pěvců stalinismu“ zůstává jejich autor většinou básníkem, který neztratil chuť na svět, a nikoli jen ideologickým, straně poplatným veršotepcem. Možná že právě tento výbor díky všem svým přednostem umožní Tzaru objevit i těm, kteří ho ke své škodě doposud přehlíželi.

Tristan Tzara: Mluvím já vlci (výbor z poesie)

Vybral a přeložil Petr Král, vydal Spolek Analogon, Praha, 2017

Jan Gabriel, publicista
  • 0Diskuse