Trollování znamená zveřejňování provokativních příspěvků v internetových diskusích s cílem rozvrátit jejich věcný, neemocionální charakter. Autorka se inspirovala reálnou událostí (cituji z programu: „,prvním českým teroristickým útokem‘, který na Mladoboleslavsku spáchal sedmdesátiletý český důchodce, aby veřejnost upozornil na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou“) a na jejím základě vybudovala příběh o mladíkovi, který se za pomoci své dívky snaží dopátrat toho, proč se jeho děda pokusil spáchat „teroristický“ čin.
Všechny stopy, pochopitelně, vedou na internet, k sociálním sítím a Hančilová toto prostředí – jako příslušnice generace, pro kterou je „druhou přirozeností“ – plně včleňuje do dění: předvádí se e-mailová komunikace, brouzdání po internetu, chatování... Bezmála detektivnímu pátrání však bohužel schází skutečný dramatický ráz. Má spíše formu novinové reportáže. Hra se nerodí z „vlastní potřeby“, nevzniká „sama ze sebe“, je pouhým sumářem obecně známých informací, které se divák mohl již předtím dozvědět z kteréhokoliv serióznějšího média.
RECENZE: Kafka v Brně. Plavit se do spisovatelovy Ameriky je zážitkem |
Oběť trollování, postava Dědy, je například vdovec, penzista, který se nevyzná v současném světě, má z něho strach a podléhá dezinformačním zprávám; trollem píšícím poplašné příspěvky je zas žena z ekonomicky chudé Aše, rozvedená s malým dítětem, které hrozí exekuce a jež politicky fandí SPD. Jediný překvapivý (dramatický) krok autorka nabízí vlastně až v samotném závěru: děda, urputně přesvědčen, že s ním nikdo nemanipuluje, při soudní výpovědi veřejně sdělí, co si „opravdu“ myslí – a tím se de facto sám stává trollem. Úsilí jeho vnuka (aby se upřímně doznal) má tedy přesně opačný efekt.
Režisérka Bolfová musí po celou dobu inscenace především bojovat s tím, že text působí neživotně, „šustí papírem“. Scénu člení do několika po sobě jdoucích prostorů, které podle potřeby rozděluje oponkami. Zadní část je vyhrazena realisticky vyvedenému náznaku vesnického příbytku dědy (zahrádka, stolek, příslušenství), v přední se zejména odehrávají dialogy mladých Vojty a Leny. Dění na internetu se snaží zpřítomnit projekcemi na oponky. Zkreslený „robotický“ hlas zaznívající z reproduktoru popisuje, co se na internetu odehrává, e-mailová komunikace či chatování probíhají tak, že hovoří lidé buď ze záznamu, či v „reálu“. Vše působí zdlouhavě, klopotně a nenápaditě, schází tomu skutečný „šmrnc“.
Podobné obtíže jako snahy o zdivadelnění textu provází i herecké úsilí o zživotnění postav. Nejvíce se daří Petru Buchtovi jako Vojtovi – jeho přirozený, nenucený projev dělá z Vojty uvěřitelnou a emocionálně působivou figuru; nejméně je úspěšná Natalie Golovchenko jako Lena – herečka svůj part vlastně jen neústrojně odmluví.
Trollové mezi námi jsou jen dalším z důkazů, že české divadlo si – oproti třeba tomu německému, tak jak ho můžeme každoročně vidět na pražské přehlídce německojazyčných divadel – stím, jak na jevišti zajímavě a podnětně zachytit stávající politickou a společenskou realitu, neví příliš rady.
Barbora Hančilová: Trollové mezi námi Režie: Alexandra Bolfová Scéna a kostýmy: Magdaléna Paráčková Hudba, zvukový design: Jiří Blatný Dramaturgie: Martin Sládeček Švandovo divadlo – studio, premiéra 27. 10 |
