Pondělí 1. března 2021svátek má Bedřich 8 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Troška Helenky a tvář Moneta. V národní literatuře to skřípat vůbec nemusí

Weronika Gogola - Po troškách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Weronika Gogola - Po troškách. | foto: Větrné mlýny

VARŠAVA Weronika Gogolová a Gábor Gyukics – co mají ti dva společného? Reprezentují literaturu zahraniční půlky „vé čtyřky“. Prozaička Gogolová je z Polska, básník Gyukics z Maďarska. A oba mají právě knižní premiéru v češtině.

Zatímco Gyukics, ročník 1958, je matador, autor pěti sbírek poezie, čilý organizátor literárně-hudebního života v Maďarsku posledních dekád, Gogolová, o třicet let mladší než její maďarský kolega, má na svém kontě jedinou prózu – ale jakou!

Není otec jako Otec

Novela Po troškách, v originálu vydaná před třemi roky a vyznamenaná hlavní cenou na krakovském knižním festivalu Josepha Conrada, je silně atmosférickým výkresem odcházejícího světa. Toho starého světa, který drží pohromadě díky základním kvalitám jako řád, mýtus, rodina, rituál, paměť. A protože příběh se vine polským venkovem před rokem 2000, dostatečně přítomná je tady taky víra v Boha.

Vypravěčka je obecně vzato z rodu Helenky, hlavní hrdinky slavné prózy Ireny Douskové Hrdý Budžes. Dívá se na svět vykulenýma očima, sleduje s dětským nadšením, jak se během roku mění příroda, jak funguje fauna a flóra, jak se lidé v jejích nejbližších kruzích rodí, jak umírají, co po nich v rodinných souřadnicích zůstává. Jenže pokud je Helenka homo politicus a bere si na paškál hlavně realitu zahnívajícího komunismu v normalizačním Česku, Gogolové prozaické alter ego jde k existenciální základně, k prvotním „čarám světa“.

Obě vypravěčky ale sdílejí vývojovou proměnu svého vidění: během příběhu stárnou. Takže pokud první kapitoly prózy Gogolové sázejí na naivní optiku (a odtud generovanou komiku), na údiv z objevování vrstevnaté reality, pak kapitoly závěrečné patří pohledu, který už počítá s jistou mírou sebereflexe, s hlubším poznáním, kdy komedii střídá častěji tragédie. Jistě ne náhodou nejde kniha po kapitolách, ale „odbíjí“ po hodinách; ta dvanáctá, polední nebo půlnoční, je němá, bez jediného slova. A jistě ne náhodou se vylupuje čím dál výrazněji z textu postava hrdinčina, tedy vypravěččina otce; od prvotní fascinace, vztahu na emocionální bází, dospívá dcera v poslední větě k pochopení: „... myslím si, že asi konečně chápu, o co Otci šlo.“ Jenže není otec jako Otec. Anebo je?

Proti větru mhouří oči..

.Pokud je Gogolová metafyzická, pak Gyukicsova poezie, shrnutá pod hlavičku Čí je ta tvář a jiné básně, je nejspíš impresionistická. Hungarista Evžen Gál sice v doslovu nejdřív tvrdí, že autorovy básně „není snadné jasnými a srozumitelnými slovy uchopit“, načež nabídne jako záchytný bod „minimal art“. Z toho je čtenář trochu na rozpacích: Gyukicsova poezie je možná minimalistická, pokud jde o rozsah některých textů, potažmo počet stránek celé sbírky, ale jinak jde o verše širokodeché, plné živlů, hlavně vzduchu.

V těch básních je všechno v pohybu, s kulisami, věcmi i bezejmennými aktéry si nejčastěji pohazuje vítr: čerstvý, přinášející nový život, dávající naději. „Na rohu čekám na vítr“, „pro kouř si přijde vítr“, „proti větru mhouří oči“, „vítr vystavující na odiv / svou novou tvář“, „s větrem v zádech“, „vítr vniklý / polostaženým oknem do tramvaje“ – a to jsou příklady vybrané z necelé desítky textů. Vítr je prostě v Gyukicsově poezii doma, je konstantou, kolem které se všecko točí, mění, víří; s lehkostí, jemností, citem k detailu. Podobně jako na plátnech slavného malíře leknínů z Giverny. Oba chytají letmý okamžik, tenký paprsek světla. Oba tvoří svět, který se chvěje před očima. Ne minimal, ale maximal art!

A ještě něco mají ty dvě knížky společného: zaprvé zdařilé grafické řešení (Kateřina Wewiorová, Helena Hankeová), zadruhé skvělý, ladně plynoucí překlad (Michal Lebduška, Robert Svoboda) – a zatřetí fakt, že jejich vydavatelé (Větrné mlýny, Protimluv) patří na zdejším knižním trhu spíš k těm menším. Co z toho plyne? Na periferii je líp, a pokud to nemile skřípe v národní politice, pak v národní literatuře to může být úplně naopak.

WERONIKA GOGOLA: PO TROŠKÁCH

Překlad Michal Lebduška; Větrné mlýny, Brno 2019, 160 stran

GÁBOR GYUKICS: ČÍ JE TA TVÁŘ A JINÉ BÁSNĚ

Překlad Robert Svoboda; Protimluv, Ostrava 2019, 72 stran

Poslali jste životopis a marně čekáte na reakci. Proč jiným odpovědí, ale vám ne

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jak žádají o práci bílé límečky a jak ty modré? Na koho nasazují personalisté robota? A proč se zájemcům o práci z...

Malý stěhovák pro rodinu. Měřili jsme, který kombík je ten nejlepší

Velký srovnávací test kombíků: Opel, Renault, Kia | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ve velkém testu jsme srovnali tři kompaktní kombíky, které mohou být alternativou populární octavie. Navíc nejsou tak...

Jak bude za času Vodnáře? Býci se dočkají lásky, dařit se bude Pannám

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vládu na nebi si jednotlivá znamení zvěrokruhu předávají podle toho, jak do nich vstupuje Slunce, což bývá vždy kolem...