Šandova zábava sice není pro každého, vyžaduje jistou odvahu i trpělivost, ale kdo si chce hrát, neodejde s prázdnou. Dokazuje to i jeho třiadvacátá kniha Údolí, útlá novela, kde Šanda smeká hned před třemi velkými kolegy: Steinbeckem, Hrabalem a Hiršalem. Ovšem tvůrčím způsobem, neotřele, s nápadem i vtipem.
Údolí je zaprvé dost rozbujelý formální experiment, kterému otevřel v Čechách šedesátých let cestu poslední jmenovaný Josef Hiršal. Šandova kniha vyšla vlastně dvakrát: jednou má na obálce jeho jméno, podruhé jistého Ondřeje Böhma, bohémského výčepního z jedné zapadlé pražské hospody, který se časem ukáže jako klíčová figura příběhu. V knížce opakovaně nesedí stránkování, listy jsou přeházené, dvakrát se autorovi do textu vmontují úryvky ze Steinbeckovy klasiky Na plechárně. Šanda se nežinýruje čtenáře provokovat krásně zbytečnými výlety do jiných žánrů i stylů: nabídne reportáž z fotbalového zápasu, minutovou divadelní hru, slovníkové heslo nebo recept. A když ho znaví psaní, vypomůže si kresbou.
RECENZE: O dívce Grace nabízí zamyšlení nad sněhovými vločkami a lidským osudem |
Údolí je zadruhé poctou hrabalovskému typu vyprávění, spontánnímu, lehce chaotickému toku příběhů, historek a legend, v nichž na sebe narážejí tragédie s komedií, vysoké s nízkým, láska a smrt. Text knihy plyne většinou v přímé řeči, v hovorech lidí, vesměs svérázných typů kolem padesátky, kteří sedí kolem stolu v údolní hospodě, přeměněné časem v jakési spiklenecké doupě, v alternativní domov, v oázu relativní svobody na periferii nepřátelského světa. A pokud se řeči nevedou, pokud nepřicházejí na přetřes „kořalka, flundry, zahálka“, vystačí si vypravěči i jejich hrdinové s pouhým bytím, s nasloucháním sobě, druhému, světu. V takových momentech vstupuje do Šandovy knížky jistý stesk, pocit ztraceného, respektive nikdy nenalezeného ráje.
Do třetice je Údolí svébytnou variantou zmíněné Steinbeckovy prózy, vydané v posledním roce druhé světové války. Ovšem pokud má banda Steinbeckových povalečů a vožungrů za cíl nachystat pořádnou párty pro svého oblíbeného „Doktora“, s Šandovým hospodským Ondřejem je to naopak. Je to on, kdo denně chystá svým kumpánům drobné radosti, kdo jim nezištně dává pocit, že někam patří, že na nich někomu záleží. Ondřej má sice profil bohéma, ale ví dobře, na které straně stát. Když do titulního údolí zavítá podezřelá famílie cirkusáků, aby jim hospodu prodal, neboť s pozemky kují své plány, vyrazí s nimi dveře. Jenže oni se vrátí oknem – a finále knihy je neradostné. K realitě je odtud, co by kamenem dohodil.
Údolí sice není položka z kategorie velký román, který by bilancoval české dějiny posledních dekád, po němž se tolik volá. Má ale jiné, podstatnější kvality: ukazuje, co všechno lze s literaturou formálně provádět, jak nosná může být chuť vyprávět, radostně obcovat s řečí, s jazykem, se slovem, které v Šandově případě proklouzne hravě i tam, kam tělo nemůže. A nejen v této knížce, vlastně v každé, kterou Michal Šanda doposud napsal.
Michal Šanda (Ondřej Böhm): Údolí Dybbuk, Praha 2017, 96 stran |
