RECENZE: V Místě u moře se střetávají lidé poslaní až ke dnu

Patrně nejznámějším filmem, v jehož titulcích pětapadesátiletý dramatik, scenárista a režisér Kenneth Lonergan figuruje, je snímek Martina Scorseseho Gangy New Yorku (2002). Za podíl na scénáři tohoto filmu byl Lonergan nominován na Oscara (a jeho šance zůstala neproměněna, stejně jako devět dalších, které film měl). Nynějšímu Místu u moře je ovšem svým dějištěm, motivy a komorním laděním mnohem bližší autorův režijní debut z roku 2000 Na mě se můžeš spolehnout, který získal Velkou cenu poroty festivalu Sundance. Lonerganův scénář měl taktéž oscarovou nominaci a ani tehdy nakonec neuspěl. Nadcházející hlasování americké filmové akademie je samozřejmě těžké předvídat. Nominovaný scénář Místa u moře má nicméně zřetelnou literární kvalitu a jeho režie, rovněž usilující o trofej, zase vyniká sympatickou civilností.

Poměrně dlouho drží snímek své diváky v nejistotě, pokud jde o historii postav a vztahy mezi nimi – teprve postupně, jako když se zvedá mlha nad mořem, se pozorovatelům vyjevují ostřejší kontury a konečně i tragický příběh, který se kdysi udál v americkém městečku Manchester-by-the-Sea a který v něm po letech nachází pokračování.

RECENZE: Zakladatel představuje svou církev rychlého občerstvení

Hlavním hrdinou snímku je osamělý čtyřicátník Lee Chandler (na Oscara za svou roli též nominovaný a Zlatý globus už vlastnící Casey Affleck), který žije v Bostonu a živí se jako domovník a údržbář. Jeho chování je zprvu těžko srozumitelné – nereaguje na skryté ani zjevné návrhy žen, vůči mužům je podrážděný. Nejeví zájem vlastně o nic, jako by uvnitř úplně vyhasl. Přitom pohledy do nedávné minulosti, z nichž jedním se celý film otevírá, jej ukazují jako rozverného mladého muže, který se cítil šťastný v kruhu rodiny – například když se plavil se svým bratrem Joem a jeho synkem Patrickem na Joeově motorové lodi a společně vymýšleli drsné žertíky o žralocích.

Kouzlo je v maličkostech

Radikální změnu do současného Leeova poustevnického života vnese bratrovo úmrtí – náhlé, ale nikoli úplně nečekané. Lee se narychlo vrací do rodného městečka, aby vyřídil veškeré náležitosti a hlavně aby vyřešil situaci svého synovce Patricka (Lucas Hedges), který je teprve skoro dospělý a jeho matka se od rodiny už dávno odstěhovala. Patrickovo mladistvé sebevědomí, životaschopnost a zároveň křehkost jsou zdrojem živé vody, která postupně křísí Leeovy umrtvené city. Melancholickým vyprávěním díky Patrickovi prostupuje veselejší linka a příběh směřuje k očekávatelné katarzi. Režisér se zřetelně snaží vyhnout tomu nejbanálnějšímu možnému vyústění, v podstatě ale nemá v tomto ohledu mnoho co jiného nabídnout.

Jistá záliba v klišé se projevuje iv hudební složce Lonerganových filmů – mezi vlastní kompozice Lesley Barberové a relativně nápadité výpůjčky se derou také „zlaté hity klasické hudby“: v Na mě se můžeš spolehnout vybízela k zadumání Bachova proslulá suita pro violoncello, zde se ve vypjatém okamžiku až modelového rodinného neštěstí ozývá Adagio Tomasa Albinoniho – hlavní téma z Resnaisova snímku Loni v Marienbadu, které od té doby dodalo jímavou náladu desítkám filmů.

Kouzlo Místa u moře spočívá v přirozeně rozvinutých dílčích motivech, přesných hereckých výkonech a drobných detailech, díky nimž jsou některé momenty až bolestně uvěřitelné. Vynikají v tom nepočetné, ale intenzivní scény s Leeovou exmanželkou Randi (Michelle Williamsová). Alespoň chvílemi tak může mít divák pocit, že v městečku Manchester-by-the-Sea (jak zní také originální titul filmu) zahlédl skutečný život v jeho složitosti, nevyzpytatelnosti, krutosti i kráse.