Picassova přehlídka je sice jasně chudší, žádná celoživotní retrospektiva jako v případě slavného česko-francouzského abstrakcionisty – ale i ta „pouhá“ stovka prací na papíře, jež byly realizovány v letech 1930 až 1937 pro sběratele a obchodníka s uměním Ambroise Vollarda, stojí za vidění.
Navzdory faktu, že pražská kolekce, nazvaná Vášeň a vina, je jednou z mnoha možných. Drobnějších prací – rytin, leptů, suchých jehel, kvašů, akvatint anebo kreseb – realizoval Picasso (1881–1973) za svůj dlouhý život nějakých sto čtyřicet tisíc.
Aktualizovat mýtus
Picassova pražská výstava sází obecně na fakt, že jde o značku, která rezonuje kdekoli a kdykoli s mimořádnou silou. Před pár lety se jedna z variant jeho „Alžírských žen“ z poloviny padesátých let prodala za víc než čtyři miliardy korun. Picasso je ale nejen slavný a drahý – pokud jde o vývojové proměny moderního umění, patří tenhle Andalusan v Paříži spolu s abstrakcionisty a Salvadorem Dalím mezi vůbec nejdůležitější činitele.
V dražbě století nejvíc táhl Picasso. Pozůstalost Rockefellerů vynesla 14 miliard korun |
A nejen ve své analyticko-syntetické kubistické etapě. Možná ještě víc v tom, co přišlo pak. Tedy v meziválečných dekádách, kdy se obracel pro stylové inspirace k antice, potažmo renesanci, a později k surrealismu. Právě antika je bodem, kolem něhož se točí výstava v Sovových mlýnech.
Stovka prací pro Vollarda připomíná nejvíc deník. Jednak proto, že Picasso opravdu pracoval denně, jednak z důvodu jisté ucelenosti souboru, motivické provázanosti, společných témat. Tím nejobecnějším je asi víra, že klíčem k dnešku je minulost, archetypální vzorce, mýty. Picassa nejvíc zaujal, jak upozorňuje hned plakát k výstavě, mýtus o Minotaurovi, člověku s hlavou rohatého sudokopytníka, bestii vzešlé z nevěry manželky krétského krále Minose s posvátným bílým býkem.
A protože mýtus potřebuje aktualizaci, dalším hojně využívaným prvkem v souboru je postava sochaře, zřejmá projekce samotného Picassa, a pak jeho modelky-múzy, kterou sehrála tehdejší malířova žena Marie-Thér`ese Walterová.
Libido a bloudění
Zmíněný trojúhelník je pro Picassovy práce určující. Jsou sice realizovány v klasických, tradičních žánrech, například portrét, akt, figurální scéna nebo zátiší, ale jejich náboj je většinou avantgardní, živelný, prudce smyslový, nabitý sexualitou. Mužské figury jsou robustní, pojaté silově, až sadisticky, berou si charakterově nejen od Minotaura, ale též od Bakcha nebo Herkula. Žena je pak navzdory doznívajícím kubistickým deformacím, usilujícím převést objem do plochy, modelována ladně, křehce, lyricky. Picasso se v umění projevuje možná jako dominantní, patriarchální typ, zároveň ale jasně demonstruje, co je pro dílo základní: vitalita, silná libidinózní energie, která přirozeně boří hranice v čase i prostoru.
Ale nejen krvelačný Minotaurus, taky labyrint, v němž byla bestie uvězněna, má symbolický potenciál. Labyrint stále komplikovanějšího světa a zmatené lidské duše – žalář, v němž uvězněnému nezbývá než bloudit na rubu vášní, propadat se do úzkosti, viny a strachu. Picassovy práce jsou sice plné života, ale souběžně mají na paměti jeho konečnost, smrt. Hledí si plně přítomnosti, ale zároveň dobře vědí, že vše je pouhým opakováním, které koření v pradávných mytických vzorech. Proto může v Picassově případě postkubismus čile komunikovat s renesancí, pomrkávat spiklenecky po baroku, Goyovi, Rembrandtovi. Proto jeho dílo nestárne, neztrácí na přitažlivosti.
