RECENZE: Věra Čáslavská se i v brněnské Redutě bije jako udatný samuraj

Simona Petrů podle vlastních slov nechtěla stvořit Čáslavské divadelní životopis, týmu nešlo ani o dokumentární divadlo. Přesto hra na důležitých životních zvratech nedostižné sportovkyně staví, i když se hraje také univerzální příběh o odvaze a překonávání překážek všeho druhu.

Zbytečné filozofování

Simona Petrů využila celoživotní fascinace Čáslavské zemí vycházejícího slunce, a proto v jednom plánu svojí hry líčí příběh Věry jako cestu samurajského bojovníka. Houževnatost, bojovnost, sebeovládání a nezdolné úsilí Čáslavskou spojovalo s vlastnostmi a ctnostmi samurajů. Slavná sportovkyně zůstala s Japonskem propojená po celý svůj život. V 1964, kdy na olympiádě v Tokiu vybojovala své první tři zlaté olympijské medaile, se jako jediná žena na světě stala majitelkou pravého samurajského meče ze 17. století, který jí právě za bojovnost v soutěži věnoval jeden z jejích japonských obdivovatelů. Později navrch získala vysoké japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce. Po listopadu 1989 prožila rodinnou tragédii, když její syn v potyčce těžce zranil svého otce, olympionika Josefa Odložila a bývalého muže Čáslavské, který později zraněním podlehl. Trvalo dlouho, než se Čáslavská vrátila do veřejného života. Svého času nejobdivovanější žena planety předloni zemřela na rakovinu slinivky.

Snaha zachytit i povyprávět všechny dramatické dějinné i osobní zvraty Čáslavské, a ještě podat život této národní bojovnice jako metaforu udatného samuraje představuje skutečně velké sousto. Devadesátiminutová inscenace tak ve finále osciluje mezi faktografickým pásmem a možná občas až zbytečně filozofující podívanou, která cituje samurajský kodex bušidó.

Simona Petrů se snaží s rostoucí popisnou fragmentárností a v lineárním sledu zastavit u všech kardinálních okamžiků Věřina života. Velké dějiny se tady mísí s individuálními vítězstvími i prohrami, aby vše posléze vyvrcholilo sentimentálním či až patetickým vyústěním, v němž se hlavní hrdinka do klinkání zvonkohry „očistně a smířlivě“ přiznává, že by si znovu vzala Josefa Odložila, a její poslední monolog je kontaminovaný velkými samurajskými pravdami. Vše to ve finále působí melancholicky či pateticky a paradoxně to dramatickou hodnotu inscenace a odkaz života Čáslavské zamlžuje.

Režisérka Tereza Karpianus vše rozehrává jako rychle běžící kaleidoskop (nadějná gymnastka se setkává se svým vzorem Evou Bosákovou, která nakonec nejen na ni donášela; setkání s olympionikem Odložilem, výjezd do Tokia 1964…).

Pásmo výjevů ze života a patos v závěru

Díky naznačené povaze scénáře se však z devadesátiminutové inscenace stává ve druhé půli spíše jen jakési pásmo výjevů ze života Čáslavské. Samozřejmě ve hře o gymnastce nelze přeskočit její sportovní výkony. Inscenátoři naštěstí nepoužijí jediný reálný záznam. I přes jisté metaforické banality, například prezident Svoboda si na znamení nevinnosti omyje ruce, členové sportovního svazu Rudá hvězda mají okuláry v této barvě a tvaru a Odložilovo pijanství symbolizuje rozhazování vršků od piva, je v zajímavé pohybové etudě ztvárněno tokijské vystoupení na bradlech. Kvartet herců v rozfázovaném zpomalení protagonistce přidržuje dvě tyče. Fenomenální vítězství z Mexika roku 1968 (čtyři zlaté medaile!) je zase zobrazeno jako samurajský boj se sovětskou závodnicí.

Navzdory vzletnosti promluv a patosu v závěru je na Gabriele Štefanové v hlavní roli vidět odzbrojující pokora, s níž svoji Čáslavskou modeluje. Je to soustředěný výkon, který ale naráží na ilustrativnost některých scén i dialogů. Štefanová naštěstí Čáslavskou nijak neimituje, i když se o to zčásti paradoxně pokouší kostýmní výtvarnice Zuzana Mazáčová. Herečce vymyslela typický blond drdol účesu a navrhla také repliky dobových olympijských dresů a teplákových souprav.

Scéna Jana Toboly staví na jeviště náznak tělocvičny s velkými písmeny ČSSR na zemi a galerií prezidentů, jejichž tváře se v trhacím kalendáři mění. Jen velká postava Karla Gotta (navzdory všem režimům a vládám) má po odtržení stále stejnou tvář.

Nová původní hra Věra je bezesporu zajímavým autorským pokusem iniciovaným činohrou Národního divadla Brno. Neskutečné sportovní výkony Čáslavské, ale i její nebývalá názorová pevnost a vlastenecká integrita jsou hodnoty, o kterých je přímo nutné psát hry a dělat divadlo. Jen je pro toto vše velmi obtížné najít ve scénáři i na jevišti správnou a fungující míru.