RECENZE: Vladimír Raffel proti proudu. Kanonizace solitérního umělce se tentokrát nekoná

Jeho dílo se nečetlo, patřil k zapomenutým, opomíjeným, možná i opovrhovaným. Prostě do té kategorie, kterou po roce 2000 ustavil v knižní tetralogii Ivan Wernisch. Teď je ale všecko jinak: Raffel má monografii. Napsal ji jiný Vladimír, literární historik a vědec Vladimír Papoušek (1957). A její název má solidní náboj: Zpívám elektrickému tělu.

Pero a skalpel

Proč připomínat zapomenutého? Pro kvality jeho literární práce, pro, jak píše Papoušek, „nový typ literární řeči“, s níž Raffel přišel? Pro obecnější směr jeho díla, které šlo přesně opačným směrem než avantgardní poetismus a surrealismus, které opanovaly prvorepublikovou literaturu a jsou s ní prvořadě spojovány dodnes? Anebo pro zvláštní, jasně vývojový vztah mezi životem a dílem, který zapomenutý autor pěstoval?

Raffel studoval medicínu a studoval ji dlouho, od konce desátých po kraj třicátých let. V Československu i ve Francii. Paralelně psal: poezii, povídky, román, publicistiku, k tomu výběrově překládal. Jakmile dostudoval, odložil pero a vzal do ruky skalpel. Propsal se z teorie do praxe, místo slova nastoupilo tělo. Svých šest prozaických knížek vydal v rozmezí 1927 a 1930; v nejširším rámci, jak naznačuje bibliografie závěrem Papouškovy knihy, publikoval v letech 1921 až 1936.

Začínal ovšem jako někdo jiný: jako pseudonymní Karel Nešeda, marxismem nadšený avantgardista se sympatií pro zvrhlé eugenické šlechtění nového člověka. Naštěstí rychle vystřízlivěl a ve svém dalším díle – titulech Elektrické povídky (1927), Taneční povídky, Tělové povídky, Pathetické povídky (vše 1928), Obchodník sympatiemi (1929) a Prapovídky (1930) – kráčel rychlými kroky na protější pól. Z avantgardisty, který vítá s romantickým zápalem vize krásných a ještě krásnějších zítřků, se stal skeptik, možná i trochu cynik, který měl člověka za „myslící hmotu“. 

Raffel postupně škrtnul a osekal všecky přesahy: horizontální i vertikální, boha i budoucnost, cit a ducha. A samozřejmě kolektiv. Zbylo individuální lidské tělo tady a teď – a rozum jako jediný nástroj jeho pohybu. Funkčního a krásného. Jenže taky trochu umělého, strojového, loutkového. Každopádně ale v textech soustavně promýšleného; Raffel byl od počátku do konce své dráhy víc filozofujícím esejistou bádajícím v prostoru mezi živým a neživým než prozaikem klasického střihu.

Cizinec v metropoli

Pokud se o Raffelovi psalo, pak v souvislostech s expresionismem, poetismem nebo vědeckou fantastikou. Navíc často nepřesně, s nepochopením pro jeho proměnlivost, „protiproudovost“. Papoušek čte autora jinak, s odstupem a komplet. Úvodem své studie – napsané na literárního vědce a historika s překvapivým elánem a čtivě – prohlašuje, že chce Raffelovy texty pochopit „se stejným respektem k logice a vědeckému bádání, jaký k nim choval on sám“. V jeho podání pak autor vychází z modernismu a předjímá existencialismus. Spíš tu jeho neutěšenější, camusovskou verzi, definovanou literárně válečným Cizincem.

Má to svá plus i minus. Pokud jde Papoušek na Raffela s logikou a vědou, nutně taky osekává. Zaprvé: škrtá komplet Raffelův život. Pro výklad díla je podle něj nepodstatný. To, co autor žil, nemá žádnou zjevnou souvislost s tím, co psal. Psychoanalytik by nesouhlasil: Raffel byl lékař a „medicínská“ senzibilita, nutná jistota, přesnost, rozumovost se zřetelně odrážejí i v jeho psaní. Ale budiž, literární historik nemusí být psychoanalytik. Zadruhé: Papoušek škrtá (skoro úplně) syntézu.

Jde Raffelovým dílem položku za položkou, knihu za knihou, báseň za básní – a analyzuje, interpretuje vybrané motivy. A komentuje ohlasy. S absencí syntézy pak souvisí zatřetí: Papoušek škrtá (skoro úplně) kontexty. Pracuje textostřednou metodou; co je kolem, nanejvýš zmíní. A přitom se ty kontexty nabízejí skoro samy. Filmové, fotografické, divadelní, literární. Langova Metropolis, Drtikolovy kreace probuzené moderním tancem, Schlemmerovy loutky, Wellsův Ostrov doktora Moreaua nebo Úšklebky sexu Karla Šarliha například. A pokud nějaký -ismus, pak v první řadě futurismus, se svou slabostí pro sílu, rychlost, techniku.

Kanonizace se nekoná

Monografie Vladimíra Papouška záslužně připomíná neprávem míjeného. To má ale historik za cíl už nějaký čas: ve svém předchozím bádání, z nějž vydal počet, zkoumal hlavně exulanty, jako Zdeňka Němečka, Miladu Součkovou, Olgu Barényiovou nebo Egona Hostovského. Raffel byl vlastně taky exulant svého druhu. Teď máme portrét jeho díla. Napsaný tak, že má potenciál strhnout druhého k četbě, k objevování vlastních autorových textů. Možná i k sestavení nového výboru z jeho literární práce (ten první a poslední vyšel v roce 1997 pod hlavičkou Elektrický les).

Kanonizace Vladimíra Raffela se ale nejspíš nekoná. Na to jej Papoušek vykreslil příliš jako solitéra, příliš mimo literaturu, kulturu a společnost, v níž tvořil. A nejen tvořil, taky žil.