30. března 2018 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Výlety páně Broučkovy. Leoše Janáčka umrtvily nejen živé sochy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Andělské objetí. Inscenace Výlety páně Broučkovy (2018). Režie: Sláva... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Andělské objetí. Inscenace Výlety páně Broučkovy (2018). Režie: Sláva... | foto: Národní divadlo

PRAHA Nová inscenace Výletů páně Broučkových v Národním divadle Janáčkovu vtipně ironickou fantaskní burlesku zadusila.

Výlety páně Broučkovy, které vznikaly v průběhu let 1908 a 1917, se na jevišti objevují z řídka. Není snadné najít inscenační klíč k opeře, ve které si vznětlivý Janáček, nekonečné roky čekající na uvedení Její pastorkyně v Praze, vyřizoval prostřednictvím broučkiád Svatopluka Čecha „účty“ se svými protivníky. Antihrdina, domácí pan Brouček, milovník piva a pohodlíčka, vydatně popije v hostinci na Vikárce a prožije dva bláznivé sny: jeden na Měsíci, kde je konfrontován s intelektuálními elitami a dá před blábolivými idejemi přednost uzenkám – a druhý, ve kterém se dostane do 15. století mezi bojovně odhodlané husity ve chvíli bitvy na Vítkově. Na často malicherné výtky a nedůvěru, se kterými se Janáček musel potýkat, byla satira bledničkově přejemnělých krasoduchů úlevnou náplastí. A jako by u vědomí přicházející „nové doby“ také cítil potřebu očisty od českého provincialismu a malicherných sporů, které provázely vznik nové státnosti. Témata zištně chvástavého a zároveň pohodlnicky zbabělého čecháčkovství, intelektuálského žvanění nebo revolučního odboje jsou ovšem stále aktuální.

Přemíra živých a kašírovaných soch

Na začátku nové inscenace Výletů páně Broučkových v nastudování opery pražského Národního divadla jsou z provaziště spuštěné modely Hradčan, letohrádku Hvězda, ale i Tančícího domu. Naznačovaly, že inscenátoři „protáhnou“ Broučka napříč staletími do současnosti. Jenže režisérka Sláva Daubnerová Čechovu a Janáčkovu vtipně ironickou fantaskní burlesku postupně zadusila významově nesourodými obrazy zatěžkanými afektovanými gesty.

Inscenaci umrtvily živé sochy, typické třeba pro barcelonskou La Ramblu – ať šlo o ladně pózující ženy v bílých antických řízách, nebo dav v bronzových mundúrech na pomezí KGB a dělnické třídy. Protože těchto živých soch bylo zřejmě málo, scénograf Pavel Borák zaplnil jeviště velkými kašírovanými sochami na kolečkách, které parta chlapíků neustále popostrkuje sem tam: pro scény na Měsíci je použita Schnirchova triga z terasy Národního divadla, na které přivezou vítěznou Ethereu alias Viktorii s obřími andělskými křídly.

Pro 15. století jeviště vyplní Žižkova na půlku naporcovaná jezdecká socha Bohumila Kafky z Vítkova, ovšem bez ruky a hlavy. Hlavu po jevišti pracně táhne Konšel, aby se z ní na konci projekcí stala (nesynchronizovaně) mluvící hlava hostinského Würfla, zatímco nade všemi místo sudu, ve kterém podle partitury chtějí husité upálit zbabělce Broučka, vzplane maketa Národního divadla.

Na jevišti se stále něco a někdo úporně hemží. Ve scénách na Vikárce opilecky vrávorají desítky replik Broučků v magrittovských buřinkách, v části na Měsíci s trhavou exaltovaností gestikulují „potrhlí“ vědci v bílých pláštích, v 15. století se vojáci s lodičkami na hlavě a samopaly a ženy s lípovými ratolestmi seskupují do vítězných sousoší. Do toho se přičinlivě vlní pětice nahotinek „naostro“, kterých si ale nikdo téměř nevšímá, a také mravokárce Broučka „stydění“ rychle přejde. V takovém neustálém mumraji ovšem samotný příběh i charakteristiky postav zanikají. Ostatně režisérka na jejich vztahy rezignovala. Je úplně jedno, jestli se mladí milenci Mazal a Málinka hádají, nebo usmiřují. Ztrácejí se ve tmě mimo světelné kruhy každý po jiné straně jeviště, aniž se na sebe podívají.

Národní divadlo má pro pana Broučka ideální typ v Jaroslavovi Březinovi. Je jak vystřižený z ilustrací Viktora Olivy v knižním vydání Čechových broučkiád. Navíc má pro tenorový buffo obor talent komika, jak báječně předvedl při inscenaci původní verze Výletů pana Broučka do Měsíce před osmi lety v Brně. Sláva Daubnerová však nechala Jaroslava Březinu se operou stereotypně opilecky provrávorat, ustrašeně procupitat nebo polopatisticky progestikulovat. Ani dirigent Jaroslav Kyzlink nevyužil Březinův pěvecký potenciál pro různorodější pěvecký výraz než permanentní forte. Pěvecky tak v nastudování až při druhé premiéře dominovali znělými hlasy a srozumitelnou deklamací tenorista Aleš Briscein, barytonista Jiří Brückler a Lenka Pavlovič a Doubravka Součková. Alžběta Poláčková byla při obou premiérách koketující Málinkou s cigaretovou špičkou, přepjatou Ethereou i uvědomělou revolucionářkou Kunkou.

Cesta na měsíc. Inscenace Výlety páně Broučkovy (2018). Režie: Sláva Daubnerová.
Ruku na srdce. Inscenace Výlety páně Broučkovy (2018). Režie: Sláva Daubnerová.

Nastudování stírá kontrasty

Ve Výletech páně Broučkových u žzní typický Janáček, výbušný i vroucně lyrický, tentokrát také impresionistický, ba dokonce straussovsky valčíkový, ale i velebně slavnostní. Jaroslav Kyzlink akcentoval hlavně Janáčkovu dramatickou úsečnost, jenže vedle těchto náporů hudební energie se vytrácelo valčíkové odlehčení, pro část na Měsíci klíčové. Setření kontrastních vrstev způsobila i menší přesnost souhry i intonace.

Předchozí nastudování v Národním divadle v roce 2003 se mohlo opřít o výkon Jana Vacíka, který se v titulní roli naparoval jako samolibý žvanil, všeználkovsky hřímal a láteřil, se sarkastickým pohrdáním se poškleboval všem okolo. Také Petr Straka mohl tehdy pod taktovkou sira Charlese Mackerrase předvést šíři svého pěveckého rejstříku.

V nedávném ostravském nastudování (2014) exceloval v titulní roli mexický tenorista Jorge Garza a režijní tandem Skutr smířlivěji nahlédl Broučka optikou pivního půllitru, když si přes své zbabělé chování (a možná právě pro ně) získal sympatie a jeho pragmatismus v konfrontaci se snobskými měsíčními intelektuály a husitskými ideology revoluce nakonec zvítězil. Po nynějších pražských premiérách Broučkových opileckých snů zůstává kocovina.

LEOŠ JANÁČEK: VÝLETY PÁNĚ BROUČKOVY

Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink

Režie: Sláva Daubnerová

Scéna: Pavel Borák

Kostýmy: Simona Vachálková

Národní divadlo Praha, premiéra 22. 3.

Helena Havlíková, operní kritička
  • 0Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz