26. října 2018 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Výstava Emily Medkové. Skleněné oko, vlasy a vidlička

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Svědectví doby. Fotografie z cyklu Inkvizitoři (1951), kterou Emila Medková v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Svědectví doby. Fotografie z cyklu Inkvizitoři (1951), kterou Emila Medková v... | foto: Emila Medková

PRAHA V Galerii U Betlémské kaple je otevřena výstava Emily Medkové (1928–1985), která patřila od čtyřicátých let až do závěrečného období svého života k nejosobitějším českým fotografkám. Byla ovlivněna surrealismem a tvůrčím způsobem rozvíjela jeho možnosti.

Medková měla mimořádný cit pro vystižení atmosféry a vytříbený smysl pro zachycení charakteru současného způsobu života. Uměla nadčasově vyjádřit pocity, se kterými se setkáváme v jakékoliv epoše. Dokázala ztvárnit intimně laděné příběhy a situace a projevovala nevyčerpatelnou představivost.

Drobnosti povýšené na umění

Do fotografií vzniklých brzy po válce promítla surrealistickou imaginaci (Snídaně, 1948, Vítr, 1948, Vajíčka, 1949, Mušle, 1950) a některé archetypální tvary sdílela s dalšími umělci, jako byl Josef Šíma nebo Mikuláš Medek.

Dobu ponurých padesátých let s jejím politickým i společenským šílením a terorem vyjádřila v cyklu Inkvizitorů z roku 1951, kdy dosáhla podivných spojení vystihujících tehdejší vykolejenost (skleněné oko, vlasy, provázek, vidlička a nůž…). Vybírala si zvláštní motivy, uměla ztvárnit neúprosné ubíhání času ve snímcích, v nichž lze sledovat postupný rozpad skutečnosti, která však právě tím získala na autentičnosti (Na prknech, 1961, Šebestián, 1977, Dveře z cyklu Obrazy, 1981…).

Všímala si drobností, které můžeme snadno přehlédnout, ale které mohou mít v určitých souvislostech hodnotu přesvědčivé výpovědi. Zajímaly ji detaily připomínající některé události a příběhy nebo dovolující vnímat třeba i obecně známé prvky z nového úhlu pohledu (Torzo, 1965, Křik, 1963, Karlův most, 1961). Na zdánlivě všedních motivech dokázala objevit jejich kouzlo, spatřit nádherný obraz tam, kde ho jiní nezaznamenali (Plot, 1975), zachytit gesto či náhodný anonymní záznam (Čáry na zdi, 1959).

Zajímaly ji struktury vzniklé rozmanitými způsoby, čímž se přiblížila širokému proudu českého i mezinárodního informelu (Střelnice, 1969). Poutaly ji někdy zcela náhodně objevené jednoduché tvary uspořádané v proměnlivém rytmu, čímž se dotkla i minimalismu (Varšavská zeď, 1962, Otvory, 1967). Dospěla ik rafinovanému a přitom přirozenému vyjádření prostřednictvím symbolů přesně charakterizujících svou dobu (Klíč, Ideogram, 1958). V některých fotografiích se projevuje autorčin vytříbený smysl pro řád, pro vyváženou kompozici, kterou opět nacházela v obyčejných motivech. Šlo jí ovšem o to vybrat správný výřez skutečnosti (Ticho, 1962, Tvář, 1962) a v něm najít významy, které přesahují skutečnost a probouzejí divákovu představivost. Někdy využívala změny měřítka, kdy detaily získaly zcela odlišný smysl.

Emila Medková dokázala zachytit nevšední půvab nepůvabné reality, zvláštní krásu odložených, zahozených a zanedbaných věcí či zapomenutých zákoutí, čímž se přiblížila umělcům využívajícím nalezené materiály, k nimž patřily takové osobnosti jako sochaři Zbyněk Sekal nebo Věra Janoušková, neodmyslitelně patřící (stejně jako Emila Medková) k našemu progresivnímu poválečnému umění.

Emila Medková

Kurátor: Karel Srp

Galerie U Betlémské kaple, Praha, do 18. listopadu

Jiří Machalický, historik umění
  • 0Diskuse