Motto půjčené z Kouzelného vrchu Thomase Manna, které praví, že „kráčíme, a nic se nemění, tam je jako tady, dřív jako teď a potom“, společně s prologem předznamenává, že román bude vyprávět o podivném stavu, do nějž se dostala současná evropská civilizace. O stavu, kdy „na jedné straně toužíme po velikosti a výšinách, na druhé jsme ve všech směrech natolik zpohodlněli, že už odmítáme stoupat“. Autor se k vysoké ambici podat zprávu o soumraku Evropy upsal už na začátku své knihy a možná i díky tomu se občas utápí ve zbytnělém esejistickém rozumování. Utíká k odkazům na Schopenhauera, Nietzscheho a složitě konstruovaným větám typu: „Mathiasova mysl, sotva ve svém dosud jen fantazijně-mechanickém středu přivítala koncept úmyslu, začala úmyslně ničit.“ Mizí spontaneita vyprávění, drhne tempo a sdělení víc než k vlastnímu obsahu strhává pozornost k tomu, co všechno autor přečetl. V poslední třetině knihy se ale vše mění, text se projasní a najde sám sebe.
V úvodu románu jsme svědky emigrace studentky filozofické fakulty Kateřiny a jejího přítele Jana, kteří se v roce 1977 rozhodnou opustit Československo a začít nový život v Německu. Jejich cesty se ale rozejdou a Kateřina se provdá za stárnoucího, finančně dobře zajištěného Němce Clemense Waltera, s nímž má syna Ma thiase. Právě ten se vedle Kateřiny (nyní si říká Katharina) stává dalším hlavním hrdinou. Druhá část knihy se zaměřuje na jeho studia medicíny v Berlíně na konci 90 .let, jeho milostné avantýry, svatbu s mladou lékařkou Marií a narození dvou dcer. Z původně nejistého, obtloustlého mladíka se stává striktně pořádkumilovný, cílevědomý lékař s vypracovanou postavou, v jehož dokonalém světě není místo pro chyby. Nakonec však nevydrží tlak na výkon orientovaného života a dává výpověď.
Odtažité a provokativní
Svou dosud sterilní existenci si začne kompenzovat bezuzdnými sexuálními dobrodružstvími, prací pro firmu de facto obchodující s lidmi z Východu a filozofií „sex, drogy, techno“. Na životním přístupu matky a syna pak autor ukazuje nejen rozdílnost dob, v nichž oba postupně žijí (tedy 80 .a 90. léta versus období po roce 2000), ale i specifika českého a německého myšlení.
Zábranský používá civilní, až chladný jazyk prostý metafor. Své hrdiny sleduje s odstupem jako laboratorní objekty, často přidá štulec ironie. Ústy postav či vypravěče nabízí spoustu provokujících prohlášení, která mohou pobuřovat a iritovat, stejně jako nutit k zamyšlení, nabourat myšlenkové stereotypy nebo jen vyznít jako vzteklé plivnutí.
RECENZE: Údolí. To takhle vejdou Steinbeck, Hrabal a Hiršal do baru... |
Západní společnost vnímá jako ztracenou a vyčerpanou: „Postmileniální tendence k józe, k bio zboží, ke krajině, k přijímání uprchlíků, to všechno není ničím jiným než krví, která se řine z rozkousaného a vycucaného prstu.“ Podobně „sám, malý a bledý“ stojí na konci románu i bezradný Mathias při pohledu na nový vztah své krásné manželky italského původu.
David Zábranský - Za Alpami.
Chytrý postmoderní zmatek
Témat, kterých se Zábranský kriticky dotýká, je až příliš: konzum a globalizace, nezdravý kult mládí, zdraví a úspěchu, fascinace sexem, národnostní specifika, despekt rozvinuté Evropy vůči takzvaně necivilizovanému světu, rasové předsudky či migrační krize. Forma postmoderního románu zahrnujícího úvahové eseje, deníky i poznámky jednotlivých postav umožňuje zajímavé střídání úhlu pohledu na stejnou událost. Problém je, že občas není zcela jasné, kdo vlastně promlouvá. Vypravěčské perspektivy jako by se prolínaly a na řadu pak přicházejí pochyby ve smyslu „myslí si toto o postavě vypravěč, nebo ona sama?“.
Charaktery jednotlivých figur náhle dostávají nejednoznačnou podobu, což ale může být i autorův záměr, vychází-li z předpokladu, že člověk může mít v jednom okamžiku více tváří. Text bezesporu působí velmi sofistikovaně, jen je škoda, že všem těm neotřelým postřehům občas chybí opodstatnění – budí pak dojem, že pod efektní slupkou chybí skutečný obsah. Zdá se ale, že ke konci autor přece jen našel tu správnou Ariadninu niť, která čtenáře skrze slova dovede k východu z labyrintu. Vyprávění získá rytmus, děj tu správnou gradaci, ubude kostrbatě upovídaných filozofujících vsuvek a úvahové pasáže jako by najednou přestaly tvořit jen eklekticky navrstvený konstrukt, nýbrž začnou přirozeným způsobem cosi sdělovat.
David Zábranský: Za Alpami Brno, Větrné mlýny 2017, 372 stran |
