S bratry Mašíny je v Čechách dneska každý rychle hotový: buď banditi a vrazi, nebo odbojáři a hrdinové. Víc než dvousetstránkový komiks Zatím dobrý, který napsal Jan Novák (1953) a nakreslil Jaromír 99 (1963) a který právě vyšel v koprodukci Arga a Paseky, nabízí na tenhle „největší příběh studené války“ trochu jiný pohled – diferencovanější, citlivější, určitě ne černobílý.
Album nespadlo z čistého nebe. Předcházel mu jednak stejnojmenný Novákův román, za který si odnesl v roce 2005 hlavní Magnesii Literu, jednak titul Zátopek (2016), kde si scenárista vyzkoušel spolupráci s Jaromírem 99 poprvé.
  |
Zátopek a stíny
Výtvarníkovi ta spolupráce rozhodně prospěla. Už v Zátopkovi nabídl poněkud odlišný, propracovanější výraz, než kterým se proslavil v trilogii o Aloisi Nebelovi, realizované ve dvojici s Jaroslavem Rudišem – vcelku příjemnou retrostylizaci, kresbu lehce pod vlivem pop-artu, sázející na kouzlo pastelových barev. Novinka je temnější a může za to jistě i téma, které komiks sleduje; mnohé se tu děje v noci, za deště, vskrytu. Jaromír 99 vsadil tentokrát vedle černobílého základu na škálu šedé a pak symbolicky na rudou, případně vyrudlou. A protože příběh nabírá hlavně v druhé polovině pěknou rychlost a mění se v podívanou vyloženě akčního typu, drží se kreslíř především výrazné obrysové linky a stínování; toho využívá s gustem v celostránkových, případně dvoustránkových kompozicích, aniž by tím ovšem jeho postavy ztrácely na psychologii.
ROK 2019: Do kin vlétne Nabarvené ptáče. O diváky se poperou filmy podle komiksů |
A Novákův scénář? Stojí za to, srovnat jeho Mašíny se Zátopkem – jsou to přece jen ty samé dějiny, tatáž doba. Zátopka totiž Novák napsal překvapivě kladně, málem jako morální autoritu, hrdinu své doby; na obálce knihy dokonce stojí, že se legendární běžec „postavil proti režimu“, což prý bylo „důležitější vítězství“ než všechny jeho medaile dohromady. To je dost zkreslující, manipulativní pohled na věc: Zátopek byl možná výjimečný sportovec, ale lidsky každopádně slaboch, dobrovolný zajatec totality, artikl na export. V Rudém právu přivítal trest smrti pro Miladu Horákovou, od šestapadesátého je veden jako spolupracovník Vojenské kontrarozvědky, své proreformní nadšení stornoval záhy po srpnu osmašedesátého – a jeho podpis je k vidění i pod antichartou. Jenže o těchhle „stínech“ komiksové album ani nepípne.
Podvolení, nebo provaz
Mašíny napsal Novák daleko vyváženěji, s pochopením pro souvislosti a kontexty. Počínaje jejich přirozeným vzorem, otcem Josefem Mašínem, jedním ze slavných „tří králů“, neohrožených odbojářů proti německé okupaci v prvních letech druhé války. Přes rozporuplné počátky jejich vlastní diverzantské činnosti na přelomu čtyřicátých a padesátých let, která připomínala spíš guerillovou válku: naivní, nevybíravou, surovou. Přes dramatický útěk do amerického sektoru rozděleného Berlína na podzim třiapadesátého roku, kdy se jejich profily vybarvily jako jasně hrdinské a morální – i kdyby jen pro finální gesto, pětiletou službou v americké armádě, která je měla připravit na „válku proti komunismu“. Až po brutální dozvuky jejich aktivit ve ztracené domovině: sadistické týrání a vraždění těch, kdo byli s Mašíny spřízněni, v první řadě jejich matky Zdeny a jejího bratra Ctirada, respektive Václava Švédy a Zbyňka Janaty, kteří cestou na svobodu na rozdíl od Mašínů a Milana Paumera tolik štěstí neměli.
Žánrově je ten komiks na pomezí dobrodružné literatury, filmového thrilleru – a osobního i obecného dějepisu. Novák skicuje Mašíny na jedné straně jako zbrklé a impulzivní kluky se sklony k pistolnictví podle vzoru Divokého západu; na druhé straně jim ale přiznává hlubinnou odvahu, odpovědnost za svou věc a nulovou ochotu podvolit se totalitní teorii i praxi. Akce typu zapalování stohů nebo loupežná přepadení, po nichž zůstávali mrtví, by normálně neměly šanci na legitimitu, jenže přelom čtyřicátých a padesátých let v Československu neměl s „normalitou“ co dělat. Stalinismus nedával, stejně jako pár let před ním německý nacismus, na vybranou: buď se podvolíš se vším všudy, nebo máš v lepším případě doživotní cejch, v horším pak provaz.
Komoušský banditi
„A vo kom to ty zkurvený komoušský banditi říkaj, že je bandita?!“ rozčiluje se Ctirad Mašín na útěku východním Německem. „Já nikomu nikdy žádnej barák ani statek ani továrnu neznárodnil! Vy jo?“ Ideově stáli Mašíni na správné straně. Provedení možná bylo trochu sporné – ale mohli jinak? Mohl jinak v pankrácké věznici jejich otec, když ho gestapo mučilo, aby napráskal své kumpány? Sotva. Radši smrt ve stoje než živoření na kolenou. Jeho synové to měli stejně. Není vůbec od věci osobnosti takového formátu znovu a znovu připomínat – ať se jeví v některých fazetách jakkoli rozporuplně. Dokud o nich bude pojem, je to „zatím dobrý“.
Jan Novák & Jaromír 99: Zatím dobrý Praha, Argo/Paseka 2018, 256 s. |
