Také v Česku dodnes velmi populární Nestroy je autorem více než osmdesáti frašek, satirických veseloher a literárních parodii. Mnohdy v nich autor utekl až do burleskního tónu. A často se k nim v tuzemsku vracejí na scénách profesionálních, ale i v amatérských souborech.
Ve svých hrách se namnoze zaměřoval proti metternichovskému režimu, za což byl několikrát napomínaný i pokutovaný. Nic z politických jinotajů ovšem v komediálním textu z roku 1857 ani v brněnské inscenaci nehledejte. Vzniklo svižné představení, které herce stylizuje do lehké karikatury a nadsázky v projevu slovním stejně jako neverbálním. Ony okatě vyzdvihované naivní tóny i přeťáplá idyličnost na brněnském jevišti pod portálem, z něhož visí líbezné muškáty, jsou tady ideálním režijním prostředkem.
Je to způsob, jak divadelně obkroužit text, který je v zápletce poněkud přepálený nebo spíše paradoxní. V této bláznivé komedii z doby mocnářství totiž nepřehlédnete skutečnost, že mladému zamilovanému páru, jehož srdéčka tlukou jen pro sebe, vlastně v cestě nic nestojí. Nebyl by to ale Nestroy, kdyby nerozjel kolotoč nápaditých zápletek špikovaných mnoha legračními omyly a nedorozuměními, to vše v brilantních dialozích výtečně převedených do češtiny Josefem Balvínem. Překladatel navíc originál bezmála o polovinu zkrátil, a tak se tato švanda rozjíždí ve svižném tempu, které v Tycově inscenaci skutečně nepolevuje.
Bžunda s úskoky a jízlivostí
Ambicí režiséra a jeho týmu bylo sestrojit divácky vděčnou komedii, která využije starosvětského dobového odéru s přiznanou sentimentální legrací. V té tady ovšem občas probleskne i lehounká melancholická skepse. Je to takto v řádu inscenace i komediografa, který si ve hrách tropil rád až lehkovážnou a burleskní legraci nejen z mocipánů, ale také z institutů, jako je láska či manželství, které po čase selhávají.
To je případ také této bžundy, která před diváka vystrčí dva kočovné herce Artura a Picla. Zatímco první upadl do srdceryvného milostného vztahu, a musí se proto uchylovat k nejrůznějším převlekům, úskokům a piklím, druhý vše jen uštěpačně, jízlivě či pichlavě komentuje. Tyc se správně spolehl na půdorys výtečně konstruované zápletkové komedie, kterou nechce hloupě polepšovat svými vtípky. Důrazně světí předlohu, kterou v dobově vypraveném obrázku dovádí místy až do melodramatické krajnosti. Scénografie Andreje Ďuríka je prorostlá idylickými muškáty, ale i slovně starým dobrým pivem, vídeňskými šnycly. Zdá se, že chybějí jen vyšívané kuchařky s cukrkandlovými texty o věčném milování či tokání hrdliček. Zvuků ptactva a kupodivu ani písní (v nestroyovských her tak častých) se ale nedočkáte, hudebním průvodcem je heligonkou drnčící scénická hudba Karla Cóna.
Vizuálně naoko přeumělkovaná a až kýčovitá podoba inscenace se logicky musela promítnout také do herectví. Zdůraznění naivity a hyperbolizování této idylky k popukání umožňuje hercům záměrně přehrávat, ale zejména přihrávat si. Tycovo Pro nic za nic je ukázkou výtečné kolektivní souhry. Oba kočovní protagonisté – tady Jan Brožek (Artur) a Aleš Slanina (Picl) – se bezpečně pohybují ve vymezených kontrastních pólech mazaného milovníka a jeho cynického glosátora. Petr Štěpán jako Arturův bohatý strýček Truchlant je ukázkou přesně zveličené a bravurně přeháněné komiky. Výteční jsou tady ale opravdu všichni.
Milan Němec jako hostinský Kyselák, Michal Isteník jako kapitalista Myšička, Marek Hurák coby jeho nedomrlý syn Ignác nebo Marco Salvadori jako číšník Jirka, jehož autorský monolog s názvy italských jídel oprávněně vyvolá potlesk na otevřené scéně. O nic pozadu nezůstává dámská šatna: Barbora Goldmannová coby Truchlantova schovanka je husičkou z filmů pro pamětníky, Eliška Skálová přeslazenou hostinského dcerou Sali a Lucie Bergerová si s komickou vervou střihne hned tři úlohy.
Finálním sdělením komedie je konstatování, že všechen tento mumraj byl pro nic za nic. Vy stejný pocit z představení mít nebudete.
