28. května 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Zhýralý svůdce Don Juan a cvičenky s míči

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Inscenace Don Juan. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Don Juan. | foto: Jihočeské divadlo České Budějovice

ČESKÉ BUDĚJOVICE V úvodu českobudějovické inscenace Dona Juana přichází pověstný svůdce v civilu z hlediště na předscénu, přibíhají k němu (rovněž z hlediště) spoře oděné dorostenky, protagonista Tomáš Drápela se svléká do spodního prádla a nechá se dívenkami obléci do kostýmu evokujícího výtvarnou složku barokního divadla.

Molierova komedie, předvedená činohrou Jihočeského divadla, je s výjimkou uvedených „rámovacích“ výstupů umístěna do přísně vymezené „barokní“ scénografie. Jde o prázdný prostor s malbou romantické krajiny za zády herců a molitanovými, měkkými a nepatrnými pahorky pod jejich nohama. Všechny kostýmy pak – včetně paruk – iluzi ukázky z divadelní historie podporují.

Režisér Thomas Zielinski nechává protagonisty tu lépe, tu hůře deklamovat překlad Vladimíra Mikeše a akce mezi postavami přiměřeně aranžuje. Dva ústřední představitelé zvládají své party na velmi solidní profesionální úrovni, jejich mluva se vyznačuje přehledností a zachovává logiku všech konverzačních střetů.

Dorostenky jako kámen úrazu

Drápelův prostopášník je ovšem až příliš jednoznačně perfidní, Juanovu figuru lze ztvárnit mnohoznačněji včetně toho, že by divákům mohl být do jisté míry i sympatický (připomeňme brilantní kreace Jiřího Bartošky či Miroslava Donutila ve starších vydařených inscenacích). Sganarelovi potom nezbývá než ambivalentní vztah ke svému chlebodárci nahradit zásadním nesouhlasem s pánovým konáním, maskovaným ovšem oportunistickým přikyvováním. Tuto polohu zvládá Tomáš Havlínek s jemnou komediální plasticitou.

Inscenace Don Juan.
Inscenace Don Juan.

Představitelky a představitelé ostatních rolí nabízejí přehlídku stylově nevyrovnaných epizod a dění na jevišti tak nijak výrazně neobohacují. To všechno dohromady by skládalo dojem poctivě provedené, byť ne jednoznačně zdařilé produkce.

Kamenem úrazu jsou ovšem zmíněné dorostenky. Jejich skupina ve zlatistě blyskotavých plavkách se objevuje při ztvárňování jakýchsi intermezz, kdy tančí či cvičí (výstup s rudými míči připomene pamětníkům spartakiádní radovánky). Snad prezentují Juanovy oběti i touhy. V dramatickém finále, kdy je „baroko“ přiživeno „modernou“, sedí pak dívky v rudém nasvícení na velké ruce komturovy sochy, jediném scénografickém prvku, fungujícím za prosvícenou krajinkou. Při zrychleném pohybu promítaných oblaků pak – po pozvání Juana komturem na večeři – dojde i na divoké balábile, hudba rockově hřmí a oba neslavní hrdinové se potácejí mezi tančícími sportovkyněmi. Stroboskop dotváří atmosféru, připomínající rej divých žen ze Strakonického dudáka, zde ovšem žen mladých a atraktivních.

Obohacení divadelního tvaru zásadním režijním nápadem by nemělo přebít poselství textu, pranýřující jak pokrytectví, tak obžerně libertinský přístup k životu. V českobudějovické verzi klasického titulu k tomu málem došlo.

Moliere: Don Juan

Překlad: Vladimír Mikeš

Režie: Thomas Zielinski

Scéna a video: Pavel Svoboda

Kostýmy: Jana Smetanová

Hudba: Ivan Acher

Choreografie: Sergej Škalikov

Dramaturgie: Olga Šubrtová

Jihočeské divadlo České Budějovice, premiéra 22. 4.

Jan Kebr, divadelní kritik
  • 0Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!