Jeho romány jsou v knihovnách většinou do posledního výtisku rozpůjčené, jeho divadelní hry vyprodané na několik měsíců dopředu. Nesbírají prestižní ocenění, ale jejich divácká i čtenářská oblíbenost je obrovská. Zatímco za bestseller se v Česku považuje kniha, jejíž prodeje přesáhnou 10 tisíc výtisků, každý z Hartlových románů pokořil stotisícovou hranici. V žebříčku knižních hitů se jeho Prvok, Šampón, Tečka a Karel, Malý pražský erotikon a Okamžiky štěstí drží v první desítce třeba i několik let od svého prvního vydání.
V těchto dnech mu vychází nový román Nejlepší víkend, v němž se opět věnuje svému oblíbenému tématu: odvaze změnit náš život, pokud s ním nejsme spokojeni.
LN: Už jste odhalil příčinu své čtenářské a divácké popularity?
Přiznávám, že o tom někdy přemýšlím, protože když nevíte, proč lidi zajímá, co děláte, máte stres, že je to třeba zajímat přestane. Ale zatím to stále nevím, a tudíž nejsem schopný sázet na jistotu. Což je svým způsobem výhoda. Velký úspěch mě těší a děsí zároveň, protože nevím, co přesně dělám dobře. Jako malé dítě, které něco předvede, všichni mu tleskají a smějí se, ale ono vlastně netuší, čím si to zasloužilo. Myslím si ale, že za tou vřelou odezvou může snad stát určitá autenticita. Zaujmout člověk může jedině tehdy, je-li spontánní a opravdový. Jakmile se autor snaží vyjít vstříc nějakému požadavku, je to v háji.
  |
LN: Uživil byste se v Česku pouze psaním knih?
Ano. Každého mého románu se prodalo tolik výtisků, že díky tomu uživím rodinu. Uvědomuju si, že to není běžné, a jsem za to moc rád. Je těžké vstoupit na trh jako začínající autor, nevíte, jaká bude odezva. Mé první knihy Prvok, Šampón, Tečka a Karel se za první dva roky prodalo jen asi pět tisíc kusů, nikdo mě neznal a až díky úspěchům mých dalších románů přišly dotisky toho prvního, jehož prodeje se zatím vyšplhaly na sto dvacet tisíc.
Umělecké dílo by mělo být slavností, říká historička umění Markéta Theinhardt |
Je to trochu náhoda a trochu dar, že se můžu psaním živit. A velké štěstí. A nejlepší na tom je, že mi to dává svobodu věnovat se pouze tomu psaní. Teď jsem třeba devatenáct měsíců mohl psát nový román a nemusel jsem se rozptylovat jinou prací. Úspěch mi dopřává možnost soustředění a to je luxus, za který jsem vděčný, protože neumím dělat dvě věci najednou.
LN: Existuje recept na bestseller?
Jediným receptem je podle mě ta už zmíněná autenticita při psaní. Je těžké k tomu něco dodat. A už vůbec nelze říct, jakým způsobem může autor dosáhnout řady bestsellerů po sobě. Je v podobné situaci jako hezká holka, kterou muži pozorují a ona se nějak přirozeně chová, je při tom půvabná a dokáže uhranout. Ale pak si uvědomí, že je sledovaná, snaží se zalíbit, aby ukázala své přednosti a zakryla nedostatky, ztratí svoji přirozenost a kouzlo je pryč. Už nemá to, co ji činilo výjimečnou, a stává se tuctovou. Spisovatel musí především autenticky uspokojovat svoji fantazii, svoji radost a pak teprve může být přesvědčivý i pro ostatní. Pravda, musí mít ještě štěstí, aby ostatní byli naladěni podobně jako on, aby jim to, co napíše, znělo důvěrně a srozumitelně.
LN: A talent mít nemusí?
Jasně že musí. Ale talent má spousta lidí, kteří píšou. Jakési nadání je samozřejmé pro jakoukoli tvůrčí práci, ovšem pro to, aby člověk napsal bestseller, není nadprůměrný talent klíčovou podmínkou. Existuje mnoho velmi nadaných spisovatelů, ale jejich knihy se tolik neprodávají, protože jim čtenáři třeba nerozumějí, nestíhají hloubku jejich myšlenek. Bestsellerista musí mít natolik jednoduché vyjadřování, aby oslovil hodně lidí, musí být přímočarý. To ale neznamená, že bestseller musí být hloupý. Jen nesmí mluvit příliš složitou řečí, aby mohl rychle a snadno přenášet emoce.
LN: Nečetl jste knihu Šifra mistra bestselleru? Literární vědci v ní na základě počítačové analýzy textů asi 20 tisíc románů přišli s algoritmem, který prý dokáže odhalit potenciální bestseller s 97procentní pravděpodobností. Může to fungovat?
Myslím, že ne. Je sice možné jistou analýzou textu přijít na to, jaký soubor znaků musí mít bestseller, a na základě toho vytvořit produkt, který bude relativně dobře fungovat. Ale není možné zaručit, že bude mít opravdu výjimečný úspěch. Můžete sice na základě kalkulu řemeslně kvalitně stvořit třeba divadelní inscenaci, která bude určitě úspěšná, ale zajistit, aby byla vyprodaná na třicet představení dopředu, prostě nedokážete. To nelze vypočítat ani vygenerovat žádným programem.
LN: Co vás přivedlo ke psaní knih?
Do svých třiceti let jsem dělal jen to, co mě zajímalo, žádné kompromisy. Ve třiceti se mi narodil syn a já jsem slíbil manželce, že se o ni postarám. Tak jsem zavolal Dušanovi Kleinovi, který mě učil na FAMU, a poprosil jsem ho, jestli by nevěděl o nějaké práci. Nabídl mi tehdy režii a vymýšlení dějových zápletek pro seriál Ulice. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem byl překvapený, s jak chytrými a nadanými lidmi jsem se tam potkal.
Byla tam třeba spisovatelka Petra Soukupová, scenárista Jakub Režný, který společně s Matějem Podzimkem napsal skvělý scénář ke snímku Dukla 61, nebo výjimečně citlivý producent Michal Reitler. Bylo to inspirativní prostředí, jen se pracovalo v hrozném spěchu. Po pěti letech jsem byl tak vyčerpaný, že jsem musel z toho kolotoče vystoupit. Skončil jsem a můj švagr mi tenkrát nabídl, jestli nechci napsat knihu, že mi ji vydá. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že bych mohl psát knížky, ale sedl jsem k počítači a za tři měsíce vznikl můj první román Prvok, Šampón, Tečka a Karel. A psaní mě začalo hrozně bavit.
