Rekapitulace Varů. Festival má českého vítěze po patnácti letech

Po dlouhých patnácti letech zůstala hlavní cena karlovarského festivalu v Česku. Naposledy se tak stalo v roce 2002, kdy zvítězil film Rok ďábla režiséra Petra Zelenky. Letošní vítězný film Křižáček ve výrazné stylizaci a bez velkých dějových zvratů sleduje cestu středověkého rytíře Bořka (Karel Roden) za ztraceným synkem, který se rozhodl přidat k dětské křížové výpravě. „Ta látka od začátku v sobě nesla nejistoty. Byla to dlouhá cesta, mám radost, že ten film vytváří emoce, negativní i pozitivní, ale hlavně, že jsou,“ řekl při přebírání ceny režisér Václav Kadrnka. Film natočený v česko-slovensko-italské koprodukci bude v českých kinech k vidění od 2. srpna.

O vítězích v hlavní festivalové sekci letos rozhodovali kolumbijský režisér Ciro Guerra, německá herečka a scenáristka Anna Brüggemannová, americká střihačka spolupracující mj. se Sofií Coppolovou Sarah Flacková, producent Michel Merkt a scenárista a dramturg Štefan Uhrík. Kadrnkovo nadčasové zamyšlení nad údělem rodičovské lásky se rozhodli postavit nad zjitřené výpovědi o stavu současného světa i nad výrazná vztahová dramata, která se v soutěži rovněž objevila.

RECENZE: Kadrnkův Křižáček se na hlavu nestaví ani z Vrchlického

Křižáčkovo vítězství leckoho, kdo viděl ostatní soutěžní filmy, překvapilo. Je ale také pravda, že výrok poroty nevybočuje z trendu posledních let, kdy ve Varech vítězí filmy, jež jsou ve zřetelné opozici vůči okázalé, nablýskané tváři festivalových ceremoniálů a poněkud pouťové atmosféře doprovodného dění. A Křižáček je v tomto ohledu z filmů hlavní soutěže skutečně nejradikálnější (nepočítáme-li indický film Cesta do Ralangu, jemuž nebylo ani po hodině a půl znát hlavy ani paty).

Ještě je co zlepšovat

Návštěva letošní hlavní hvězdy Umy Thurmanové nepatřila k těm nejzdařilejším. Mimo jiné i proto, že festival nenabídl žádné snímky, které by ukázaly trochu jinou (nebo alespoň vůbec nějakou) tvář této herečky a diváci se museli spokojit s projekcí filmu Kill Bill v letním kině.

K prestižnímu dojmu z letošního ročníku nepřispělo ani to, že zahajovací film se musel obejít bez delegace tvůrců a hlavní představitel zaslal pouze videopozdrav.

Mezi hosty letos ale hlavně citelně chybělo větší množství výrazných osobností z řad těch, kdo dávají filmům myšlenku, tedy režisérů a scenáristů. Ken Loach a Paul Laverty samozřejmě takovými osobnostmi jsou, ale lze si představit mnohem početnější zastoupení těchto klíčových profesí mezi festivalovými hosty.

Potvrdilo se také, že je stále ještě co zlepšovat na pořadatelské službě: situace před projekcí filmu Wind River s osobní účastí herce Jeremyho Rennera byla v plném slova smyslu nedůstojná. Pořadatelé část diváků se vstupenkami zdrželi kvůli příchodu delegace v předsálí a zároveň nechali číhající diváky bez vstupenek podlehnout dojmu, že mohou, tak jak je ve Varech pravidlem, zaujmout neobsazená místa. Výsledkem byla řada hysterických výjevů, vzájemných nadávek do hulvátů a hořkost na obou stranách. Je načase tento problematický princip organizačně dopilovat, dříve než budou, jak plánuje ministr Chovanec, chodit všichni čeští občané ozbrojeni. Jak by to také mohlo dopadnout, přesvědčivě ukázala likvidační přestřelka právě v dotčeném filmu Wind River.

I letos karlovarské přehlídce samozřejmě zůstaly tradiční klady: festival přilákal do sálů obrovské množství lidí, kterým nabídl alternativu k běžné nabídce multikin. Otevřel okna do všech světových stran, i když minimálně v soutěžních sekcích znatelně dominoval jihovýchodní směr. Zvláštní a důležitou kapitolou je pak část festivalu určená filmovým profesionálům – producentům, distributorům či dramaturgům, která pomáhá na svět novým filmům a zajišťuje další život těm stávajícím.