„Dnes bohužel nevíme, o koho se jednalo nebo jaká byla mužova profese. Výjimečný obraz je tak pro nás stále spíše hádankou a Rembrandt nás možná záměrně staví před nerozluštitelnou otázku, na co se vlastně díváme… Rembrandt zde zachytil důstojného starce, představitele světa poznání, kterého jsme vyrušili v intimním okamžiku četby,“ říká Lucie Němečková, kurátorka výpravné výstavy Rembrandt: Portrét člověka, jež je do konce ledna k vidění v pražském Paláci Kinských.
„Učenec ve studovně zaujímá významné místo v celém Rembrandtově díle. Obraz vznikl v roce 1634, tedy v období, které bylo pro tehdy ani ne třicetiletého umělce úspěšné jak v soukromém, tak profesním životě,“ dodává.
  |
Národní galerie v Praze připravovala rozsáhlou přehlídku nizozemského malíře více než pět let. Ani konečné fáze příprav nebyly jednoduché. Kvůli pandemickým opatřením byla celá akce, která měla propuknout v květnu s mezinárodní účastí, posunuta a nastaly problémy.
„Z důvodu změny termínu se nemohly některé zahraniční zápůjčky do Prahy přivézt, naopak se podařilo získat jiná významná díla,“ říká mluvčí Národní galerie Eva Sochorová.
Nynější koncept počítá zhruba se 115 exponáty, z toho se jedná o padesát obrazů, zbytek jsou kresby a grafiky. A tajemný Učenec ve studovně tvoří zlatý hřeb výstavy.
Jisté pokusy rozluštit jeho hádanku zde byly. Tento obraz, který znázorňuje historickou postavu raného amsterdamského období, byl v minulosti označován jako Rabín, patrně také pro svou pokrývku hlavy. Obraz byl získán v roce 1819 do nostické sbírky a později přešel do majetku Národní galerie v Praze.
Autoři jedné z teorií poukazují na téměř neviditelné glóby v pozadí a domnívají se, že by mohlo jít o astronoma klasického starověku. Druhá snaha upřesnit interpretaci obrazu se kloní k verzi opírající se o archivní doklady prodejů z roku 1676 a 1751. A zde je uvedeno: „Paracelsus, poloviční postava, od Rembrandta 200 guilders.“
Pak by se tedy jednalo o portrét slavného Paracelsa van Hohenheim (1493 až 1541), který byl v 17. století znám jako astrolog a kontroverzní postava. Ale i toto tvrzení má řadu trhlin. Ze Španělska se dokonce ozvala domněnka, že by učencem mohl být antický filozof Platón. Ale na žádné z verzí se odborníci na Rembrandta dosud neshodli.
Obrazy nejen kvalitní, ale navíc záhadné se mnohdy stávají nadčasovými pro svou volnou interpretaci. V jisté míře přinášejí dobová svědectví a zajímavé reálie, avšak i umělcovo rozpoložení. Víme tedy, že obraz pochází z Rembrandtova šťastného období, ale bylo tomu tak v jeho životě vždy? Co víme o jeho cestě k světové slávě, kterou poznal již ve své době?
Rembrandtovy vzestupy a pády
Píše se rok 1656, Amsterdam se jen pomalu vzpamatovává z morové epidemie, která teprve před pár měsíci zahubila každého devátého obyvatele. Kousek od kanálu, v ulici Jodenbreestraat číslo 4, dokončuje zchudlý a zřejmě podnapilý Rembrandt svůj obraz Jákob žehnající Josefovým synům. Pak sestupuje po schodech, aby se stal svědkem vlastní potupy.
Hemží se to zde zájemci čekajícími na dražbu veškerého umělcova majetku. Zadlužený malíř odchází zapít bol. Ano, tak to mohlo být. Dům se o tři století později stane Rembrandtovým muzeem, před nímž se opět tlačí lidé, tentokrát však umělcovi obdivovatelé z celého světa.
Ale pojďme ještě dál proti proudu času. Rembrandt Harmenszoon van Rijn, syn mlynáře a pekařky, se v holandském Leidenu ve svých osmnácti letech rozhodl z města odejít (1624). Šel se učit vysněnému malířskému řemeslu do Amsterdamu. Netrvalo však dlouho, a vrátil se, nespokojen s tamní výukou, do svého rodného města.
Se dvěma vrstevníky si zařídil vetešnictví, ale malování se nevzdal. Byl fascinován tokem času, opotřebovanými věcmi, ale i moudrostí vážených kmetů. Hledal sebe a smysl života. Traduje se, že si chodil vybírat modely do místního starobince. Maloval starce, zabavené knihy, letité Židy modlící se v synagogách. Vnímal, jak se s ubíhajícími fyzickými silami prohlubuje duševní život. A ten se také zračí v lidské tváři.
V leidenském ateliéru se odehrávalo drama: na obraze vznikalo vyobrazení mladíka a smrti. Brzy se na tuto kompozici chodili dívat zvědavci a stále četnější obdivovatelé, kteří si od mladého umělce pořizovali grafické reprodukce maleb. Rembrandtova sláva tak rostla po celém Nizozemsku. Zvláště jeho vlastní podobizny představující mladíka plného vzdoru byly vyhledávány. Rembrandt už v této době začal pátrat ve své tváři. Zobrazoval se jako úspěšný, jindy coby zkrachovalý nebo účastník křížové výpravy.
Rembrandt v umění nevyhledával stále vlivnější italské módní vzory. Nejvíce na něj zapůsobil barokní Peter Paul Rubens se smyslem pro pohyb a okázalost, což s ním sdílel v plné míře. K psychologii výjevu se propracovával sám se svou zkušeností a říkal, že vlastní styl přijde nečekaně a sám od sebe. Maloval bez zábran a každý jeho obraz se stal po technické stránce jedinečnou a živou improvizací. Po šesti letech se jeho obchodní i malířské společenství přátel rozpadlo a mladý umělec neměl o budoucnosti jasnou představu. V tu dobu se však objevil movitý amsterdamský obchodník, a o dalším osudu hledajícího mladíka bylo rozhodnuto.
Nadějný a celkem uznávaný mladý malíř se usadil v zámožné rodině obchodníka s obrazy, pomáhal mu, ale také si založil vlastní dílnu. Měl své žáky, lepší zakázky a narůstající majetek. V této době prý zvládl vytvořit za jediný rok až dvacet měšťanských podobizen na zakázku. A záhy měla přijít ještě velkolepější nabídka. Anatomie doktora Tulpa se stala první Rembrandtovou velkou kompozicí, již vytvořil po svém příchodu do Amsterdamu.
Zadavatel dnes slavného obrazu, Nicolaes Tulp, starosta města a lékař, zde veřejně přednáší o fyziologii paže popraveného zločince (poprava byla vykonána 16. ledna 1632). Anatomické demonstrace tohoto rázu byly ve své době velmi populární a staly se společenskou událostí, v jejichž rámci se i pilo a hodovalo. Zápach z rozkladu z mrtvol byl překrýván vonnými bylinami a kadidlem.
Rembrandt zažíval ve 30. letech 17. století úspěšné období. Také v osobním životě byl spokojený. Když si bral krásnou Saskii s bohatým věnem, platil za respektovaného a zámožného malíře. V roce 1639 si koupili dům a vše se zdálo zalité sluncem, potíže však brzy přišly. Svou přirozenou moudrostí, svobodou a neochotou přizpůsobit se všednímu vkusu si malíř proti sobě měl poštvat vážené občany Amsterdamu. Postupně byl perzekvován, následovala nenávist a bída. Příbuzní manželky Saskie dokonce zažalovali umělce, že promrhal její věno. Ale nepředbíhejme.
Portrétoval Rembrandt Komenského?
V počátečním amsterdamském období byl Rembrandt na vrcholu slávy. Žil ve velkém domě v židovské čtvrti mezi nejbohatšími lidmi, stýkal se s významnými filozofy a učenci. Možná potkával filozofa Barucha Spinozu a s největší pravděpodobností později také Jana Amose Komenského, který v tomto městě bydlel v letech 1656 až 1670.
Ostatně dodnes se vedou spory o autorství jednoho obrazu, který zřejmě pochází z Rembrandtovy dílny. Je na obraze z roku 1665, jak se někdy tvrdí, opravdu český exulant? Tento Portrét starého muže z florentské Galerie Uffizi je rovněž záhadou. Pro teorii, že se jedná o Rembrandtův portrét Komenského, hraje několik skutečností. Například to, že Komenský byl v Amsterdamu pod ochranou rodiny Tripů – De Geerů, jejichž příslušníky stárnoucí Rembrandt portrétoval.
Završením zlaté Rembrandtovy éry je rozměrné plátno nazývané nepřesně Noční hlídka z roku 1642. Během práce na této prestižní zakázce zemřela malířova milovaná žena Saskia, která přivedla na svět několik mrtvých dětí. S jejím odchodem přišel v Rembrandtově dosud příkladném životním úspěchu i tvorbě zlom. V obrazech usiloval o intenzivnější zvnitřnění, maloval také holandské teskné krajiny, portrétních zakázek ubylo.
Rembrandt byl jako jeden z mála umělců své doby nezávislý a nespolupracoval s žádným mecenášem, který by od něj pravidelně kupoval obrazy. Byl slavný i za hranicemi, ale sám se stával uzavřenějším. Zavrhl velkou kariéru, již zahájil po boku manželky ve šťastné konstelaci okolností. Také vkus se začal měnit, vzhlíželo se víc k hladké malbě klasicistního italského ražení. Rembrandt šel opačným, nervně pastózním směrem, k lidskému dramatu. Finanční krize, špatné investice a hospodaření táhly malíře, zatíženého nesplacenými půjčkami, ke dnu.
Roku 1657 musel prodat své obrovské sbírky obrazů a dalších cenností, aby pád alespoň trochu přibrzdil. Zestárl jako zchudlý – s jistým, ale nevelkým majetkem –, obdivován menším okruhem příznivců. Až do konce života maloval. V březnu roku 1669 se malířově synovi narodil taktéž syn jménem Titus, který v září zemřel na morovou nákazu šířící se Amsterdamem. Rembrandt van Rijn, po tolika neštěstích zesláblý a zoufalý, zemřel 4. října téhož roku. Byl pochován v kostele Westerkerk vedle svého syna, ale je pravděpodobné, že jeho ostatky nakonec skončily ve společném hrobě.
Malířův odkaz
Rembrandtova pověst časem rostla. Stal se příkladem i mnoha moderním malířům. „Rembrandt všechny věci uchopil mocným rozmachem a vložil do nich mysticismus, který sahá na nejvyšší hranici lidské fantazie,“ pravil s obdivem Paul Gauguin. A Vincent van Gogh dodal: „O obrazech Franse Halse se může mluvit, ale Rembrandt zasahuje tak hluboko do mysteriózního, že říká věci, pro které nejsou v žádném jazyce slova.“
Kurátorka právě otevřené Rembrandtovy výstavy Lucie Němečková s jeho významnými následovníky souhlasí: „Rembrandt si vždy tvořil vlastní pravidla, a i když jeho tvorba je jistě do velké míry plná realismu, podstata přetrvávajícího kouzla jeho umění spočívá v opuštění pouhého povrchu pozemských věcí, aby pronikl až do hloubi lidstva.“
REMBRANDT VAN RIJNNarodil se 15. července 1606 do rodiny mlynáře ve městě Leiden, ležícím mezi Amsterdamem a Haagem. Měl se stát pastorem, a tak jej jako jediného ze synů rodina poslala na studia. Od patnácti let se učil malířem, nejprve v rodném městě, od osmnácti let pak v Amsterdamu, a to u mistra portrétů a biblických témat. Po návratu do Leidenu s přáteli otevřel vetešnictví a věnoval se malování, s nímž brzy začal slavit úspěchy. Po setkání s amsterdamským obchodníkem s obrazy se v pětadvaceti letech znovu přestěhoval do hlavního města. Během pěti let se vypracoval ke slávě, oženil a mohl si dovolit dům. Stal se jedním z nejlepších malířů a grafiků nejen takzvaného nizozemského zlatého věku, ale celého západního umění. Roku 1657 byl kvůli finanční tísni nucen prodat sbírku svých obrazů a o tři roky později opustit dům. Stáří dožil o poznání skromněji. Zemřel 4. října 1669 v Amsterdamu. |
