Šťastnou shodou okolností jsme ho ještě minulý měsíc viděli s jeho početnou kapelou a o mnoho mladší, v pořadí čtvrtou manželkou koncertovat v Praze. Ani pokročilý věk či bolavé zuby však toho 4. listopadu nepokazily dobrý dojem, který tu Brown zanechal při své vůbec první návštěvě Prahy před dvěma lety.
Stále čiperný stařec s bíle zářícím chrupem a pečlivě natupírovanými vlasy byl ztělesněním téměř všeho, čím si moderní americká pop music s černošskými kořeny za posledních padesát let prošla.
James Brown kdysi svlékl taneční hudbu téměř donaha, až po nejnutnější rytmický základ, naučil ji skandovat a sténat, ale také nést poselství rasové hrdosti. Stal se praotcem nejen soulu, ale i funku, diska, housu, techna a rapu. Brownova revoluce však nebyla jen hudební, ale zároveň myšlenková a duchovní.
Rasismus zblízka
Jeho významní vrstevníci, jen o několik let dříve narození černošští vůdci Malcolm X a Martin Luther King Jr. (oba byli v 60. letech nakonec zavražděni) se dnešku mohou jevit už jen jako postavy z učebnic historie - doba jejich působení se nám jeví podobně vzdálená jako kampaň za volební účast černých Američanů, rasově oddělená sedadla v autobusech a restauracích nebo hořící kříže na srazech Ku-Klux-Klanu na břehu Mississippi.
Jenomže do poslední chvíle hudebně aktivní James Brown patřil ještě ke generaci, která to vše zažila nepříjemně zblízka.
Zatímco Malcolm X považoval křesťanství za náboženství, které bílému muži pomáhá leda tak k udržení nadřazenosti a chápal příklon černých Američanů k islámu jako možný způsob jejich emancipace, Martinu Lutheru Kingovi Jr. naopak dávalo sílu k pokojným protestům právě vědomí, že má Boha, jímž se na americkém Jihu rádi oháněli rasisté a segregacionisté, na své straně.
Brownova hybná, vpravdě tělesná hudba vlastně pomohla prakticky demonstrovat Kingovo přesvědčení - že totiž černoši nejsou uprostřed náboženského a politického establishmentu pohodlně ovládaného bílými anglosaskými protestanty jen lidmi druhého řádu, a tedy neplnohodnotnými občany.
Že Afroameričané mají, jako každá jiná rasa či národ, své specifické obdarování, jež není důvodem ke studu, ale pro svou jedinečnost naopak k hrdosti. Proto mohl na vrcholu hnutí za občanská práva koncem 60. let Brown černochy svou skladbou vyzvat: „Say it loud: I am black and I am proud!“ (Řekni to nahlas: Jsem černý a jsem na to hrdý!) „Pamatuju se, že před tou písničkou jsme si říkali barevní a po ní černí,“ vzpomínal na tu dobu James Brown ještě před třemi lety v jednom rozhovoru.
Jaké „černé obdarování“ tedy nechal Brown ve své hudbě vyniknout? Soulová a funková hudba vznikla na pozadí panující bělošské protestantské kultury, kde se již tradičně hádá duše s tělem - a to je považováno za dosti nejistého spojence či spíše rovnou za potenciálního nepřítele. „Praotec soulu“ James Brown pomohl vnést do populární kultury celostní pojetí člověka. „Osvoboďte svou mysl, a váš zadek se přidá,“ zní jedno z pořekadel spojených s průkopníky funku.
Ale vlastně platí i obráceně: Dejte svobodu vlastnímu tělu, a svobodné myšlení bude následovat. Brown ani George Clinton, jemuž je výrok připisován, jej nemuseli vymýšlet - v černošských církvích, kde kazatel nesnáší racionální argumenty pro víru tiše a nehybně sedících posluchačů, ale hřímá před halekající a tančící kongregací, platí od nepaměti. Revolucí ovšem bylo vynést jej ven z modliteben, na taneční parket.
Tvrdě pracující muž
K tomu byl ostatně Brown dostatečně kvalifikovaný. Narodil se roku 1933, tedy v době hospodářské deprese, ve městě Barnwellu (stát Jižní Karolína) a jako dítě z mizerných poměrů později vyrůstal vlastně na ulici. V šestnácti už měl nastřádáno tři a půl roku nedobrovolné ústavní péče za vloupání do aut. V nápravném zařízení se ovšem setkal s Bobbym Byrdem, jehož rodina si Browna následně vlastně přisvojila.
Byrd jej přivedl také do gospelové kapely Gospel Starlighters, která se v čele s Brownem později proslavila jako Famous Flames. Zbytek, tedy první hit s písní Please, Please, Please v roce 1956, čtyřiadevadesát skladeb v americké Hot 100, ceny Grammy a členství v rock’n’rollové síni slávy, ale i drogy, panovačnost, domácí násilí, honička s policií a následné vězení, je celkem známá historie.
Do konce života si uchoval pověst tvrdě pracujícího muže - ještě na tuto neděli, poslední den letoška, měl domluvený koncert v New Yorku. Mládež na svých internetových stránkách vybízel v souladu s protestantskou etikou k pracovitosti: „Dosáhnout vzdělání může být těžké, ale když je získáte dnes, zítřek bude snadný.
Pokud ničeho nedosáhnete, budoucnost bude nelehká.“ Zároveň ani na stará kolena nezkrotl a nepřestala jím cloumat divokost prospěšná jeho hudbě, ale škodící osobnímu životu. Příznačné je, že když mu občané města, kde od dětství žil, chtěli před pár lety vztyčit bronzovou sochu, plán tehdy pozdržela další obžaloba z domácího násilí vůči jeho tehdejší ženě.
Pocit, který tu po Jamesi Brownovi zůstává, vystihl reverend Jesse Jackson, když odchod svého dlouholetého přítele Browna v pondělí komentoval pro agenturu AP: „Byl dramatický do samého konce - zemřel na Vánoce. Téměř divadelní, poetický okamžik. Bude dnes ve všech zprávách po celém světě. Jinak by to ani nechtěl.“
