LN Dva roky jste pracovala v Košicích, které loni měly titul „evropské hlavní město kultury“. Nyní působíte na podobné pozici v Plzni. V čem se liší přístup slovenských a českých umělců?
V Košicích jsme měli mnohem víc času vysvětlit, proč jsou rezidenční pobyty důležité. Postupně se nám podařilo zapojit celou uměleckou komunitu. Pochopili, že rezidence je přínosná pro jejich tvorbu. V Čechách je to trochu složitější. Máme jen několik měsíců na to, abychom přesvědčili studenty či umělce na volné noze, že rezidenční pobyty jim mohou přinést nové zkušenosti a kontakty. Většina českých autorů se do takových akcí moc nehrne. Nechtějí odjet na dva měsíce do zahraničí. A potíž není v penězích, protože my jim hradíme cestovné, ubytování i honorář.
LN Proč se jim tedy nechce?
Studenti se bojí, že je učitelé nepustí v rámci školního roku a v létě zase mají brigády. Myslím, že opravdu záleží na tom, co jsou ochotní udělat pro svoji kariéru. Někdo jde raději na brigádu, která mu sice přinese peníze, ale nijak mu nepomůže v jeho osobním rozvoji. Snažíme se přilákat i absolventy uměleckých škol. Jenže ti jsou většinou rádi, že sehnali práci v oboru, a nechtějí ji opustit na několik týdnů. A starší umělci mají zase jiné závazky, třeba rodinné. Vše je ale řešitelné. Znám několik rezidentů, kteří byli v cizině s rodinou, jen se prostě musí trochu uskromnit.
LN A čím je přesvědčujete?
Určitě má smysl na chvíli vystoupit ze zažitého koloběhu tady v Čechách. A kromě toho umělci získají velmi zajímavé kontakty. Každý rezident má totiž minimálně dvě prezentace pro veřejnost. Na konec rezidenčního pobytu se většinou koná výstava nebo happening, a tomůže přilákat nejen laickou veřejnost, ale také významné kurátory a galeristy. Zahraniční kontakty se rozhodně hodí a je pak na umělci, jak je dál využije. Přínosné je ale i to, že do města přijede zahraniční umělec, který se na věci dívá novým, neotřelým způsobem. Takový autor je zajímavý nejen promístní uměleckou komunitu, ale také pro širší veřejnost.
Na to bys doma nepřišel. Vymysli novou vlajku EU.
LN Nyní nabízíte tři rezidence, pro koho jsou určené?
Teď aktuálně máme jednu do Tokia na tři měsíce. Je pro umělce z Česka, zejména pro grafiky, ilustrátory, designéry, umělce pracující s novými médii. Může se přihlásit student či absolvent umělecké školy, bereme také umělce na volné noze. Není tam žádné věkové omezení, zajímá nás hlavně motivace. Další je rezidence do vídeňského kulturního centra. Tam mají zájem o české autory do 35 let, kteří pracují s video artem. Poslední rezidence je do Belgie, tam se mohou dostat čtyři sochaři z Česka. U všech těchto zahraničních pobytů je hrazená cesta, ubytování i honorář. Tyto rezidence jsou pro výtvarníky, ale měli jsme nabídky i pro spisovatele nebo tanečníky. Od roku 2012 do roku 2014 jsme podpořili osm českých umělců a vyslali je k našim zahraničním partnerům. V příštím roce plánujeme šest rezidenčních pobytů.
LN Možná se někteří umělci obávají, že musejí vyplňovat složitou přihlášku, a to je odrazuje.
Právě že to vůbec není složité. Stačí životopis, krátký motivační dopis a portfolio. Dostávám desítky motivačních dopisů. U některých je bohužel vidět, že autor jen okopíroval vzorový dopis z internetu a rozeslal ho třeba na deset kulturních center. Ani nepřemýšlí, proč chce jet zrovna tam. Někteří v dopise napíšou, že chtějí do ciziny, aby si vylepšili angličtinu. Rezidence ale není jazykový kurz ani dovolená, je to příležitost, kterou je potřeba na sto procent využít. Rozhodně bych doporučila, aby si umělec zjistil co nejvíc informací o kulturním centru v zahraničí, kam se chce hlásit na rezidenci. Bude mít konkrétní představu o tom, čím se zabývají a jaký typ projektu by jemohl zaujmout. Hodně důležité je také portfolio. Nepotřebujeme stopadesát fotografií, stačí třeba dvacet snímků, které dokumentují ukázky vaší tvorby.
LN Rezidenční pobyty nabízíte také přímo v Plzni. Kdo k vám jezdí?
V uplynulých dvou letech jsme uspořádali rezidencí v Plzni a Nečtinech pro 38 zahraničních umělců. Máme k dispozici ateliér v prostorách základní školy. Bydlení je o pár ulic dál, můžeme ubytovat tři umělce. V létě tu byl Holanďan, který zkoumal, jaký vztah mají Plzeňáci k Evropské unii a Evropě. Uspořádal několik diskusí a soutěž o inovaci vlajky EU. Byl tu také umělec z Japonska. Inspiroval se komunitou fotbalových fanoušků a líbil se mu také park u školy, kde si celý den spolu hrají děti. To v Japonsku není zvykem, on si většinou hrával sám. Na konci rezidence zorganizoval akci pro veřejnost, každý si mohl kopnout do míče obaleného barevným práškem. Na bílé stěně tak postupně vznikal jeden velký fotbalový obraz.
LN Nyní jsou u vás dva ukrajinští fotografové. Čím se zabývají?
Chtěli jsme podpořit kulturní centrum Izolyatsia, které je v Doněcku. Nabídli jsme tamním umělcům, ať k nám přijedou a přiblíží nám, co se u nich děje. Fotografové teď dokončují svůj projekt, zatím ještě nevíme, co přesně vystaví. A to je na rezidencích právě zajímavé, že nás pokaždé čeká nějaké překvapení.
