Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Režisér musí být rodič, učitel i tyran, míní britský filmař Mike Leigh

Kultura

  6:00
UHERSKÉ HRADIŠTĚ - Letní filmová škola ho nazývala svým letošním nejvzácnějším hostem a britský filmař Mike Leigh festivalu nadšení oplatil dlouhými plodnými diskusemi s diváky. Mezi jeho filmy patří Nahý, Tajnosti a lži, Happy-Go-Lucky nebo Mr. Turner.

Patriot. „Když Meryl Streepová jezdí do Anglie hrát Angličanky, chápu to jako urážku anglických hereček,“ říká britský režisér Mike Leigh. foto: ČTK

LN: Vaše filmy mívají premiéru na těch největších festivalech. Jak se vám líbí malá akce, jako je Letní filmová škola?

Byl jsem na spoustě festivalů všude po světě, tohle určitě není ten nejmenší z nich. Patří zato k těm zdravým akcím, kde lidé rozumí filmu a debatují o něm. Hodně se mi tu líbí. Festival je součástí života města. Není ezoterický, elitářský nebo konceptuální, jde o akci pro lidi a ti si ji evidentně užívají.

LN: Jako divák máte diskuse s filmaři také rád?

Ano. Bohužel jsem se tu s dalšími režiséry tolik nebavil, nepořádali tu žádný společný diskusní panel. Líbí se mi, když si spolu mohou promluvit lidi z různých částí světa.

LN: Kromě debat o svých filmech jste v Uherském Hradišti uváděl tři své oblíbené snímky. Mezi ně patřily Lásky jedné plavovlásky od Miloše Formana. Proč právě ony, a ne třeba Hoří, má panenko?

Lásky jedné plavovlásky byl film, který nás v Británii v době své premiéry nejvíc inspiroval. Je to dobrá otázka, i Hoří, má panenko je skvělé dílo. Ale Lásky jsme viděli první, a proto jsou pro nás speciální.

LN: V 60. letech už ovšem probíhala britská nová vlna, tzv. filmy kuchyňského dřezu. Ty vás tolik nezasáhly?

To jste narazila na zajímavý hlavolam. Miloše Formana a ostatní Čechy prý ovlivnil Lindsay Anderson a další tvůrci britské nové vlny, vím, že Lindsay navštívil natáčení Lásek jedné plavovlásky. Jenže britská nová vlna, tedy filmy Andersona, Tonyho Richardsona, Karla Reisze, to byly všechno adaptace románů nebo her. Žádný z nich nevyšel z původního materiálu. Já vždycky chtěl, aby byl film originální, ne sekundární zdroj už existujícího příběhu. Britská nová vlna mi tak už tehdy připadala poněkud teatrální, jakkoliv některé její filmy jsou moc dobré. Proto mi přijde paradoxní, že Miloše a ostatní ovlivnili britští režiséři, když oni sami točili díla mnohem víc organická a zásadní. Češi chtěli vyprávět o životě po svém.

LN: Miloš Forman se z českých režisérů nejvíce proslavil, přesto ani on nemohl natočit vše, co chtěl, a na některé projekty nesehnal peníze. Vaše filmy vznikají bez scénáře, až během dlouhých zkoušek s herci. Producenti tedy dopředu často nevědí, o čem vůbec budou. Peníze nicméně seženete.

K tomu můžu jen říct, že mám a vždy jsem měl velké štěstí. Znám mladé filmaře, kteří musí každé své rozhodnutí ospravedlňovat a vysvětlovat. Začal jsem na divadle, kde jsme neměli žádné peníze, zato jsme měli svobodu dělat si, co jsme chtěli, svobodu experimentovat a zkoumat. V roce 1971 jsem pak natočil svůj filmový debut Tísnivé okamžiky, na který jsem dostal peníze s tím, ať si to prostě natočím. Potom jsem léta pracoval jen v televizi, k filmu do kin jsem se nemohl dostat. BBC ovšem byla v té době velmi liberální, dala vám finance, datum, kdy to má být hotové, zbytek byl na vás.

LN: Proč se věnujete víc filmu než divadlu, kde jste začínal?

Filmy jsou moje prvotní vášeň. Divadlo mám hodně rád a rád se k němu čas od času vrátím. Mám ale pocit, že divadlo můžu dělat vždycky, není to tak drahé a vím, že někteří lidé jsou na mou práci v divadle tak natěšení, že by mě podpořili. Divadlo je také jako éter, rychle mizí. Filmy žijí dál.

LN: Vaše postavy vznikají za neobvykle rozsáhlé spolupráce herců. S některými, například Timothym Spallem nebo Lesley Manvilleovou, pracujete opakovaně. Víte tedy lépe, co mohou roli dát, než u nováčků?

Ne. Já neustále pracuju s novými lidmi a po pěti minutách už mi ani nepřijde, že jsou noví, pokud jsou dobří.

LN: A jak moc znáte své postavy, než se pustíte do zkoušek?

Někdy o nich nevím nic. Vlastně docela často. Herce si vybírám na základě pocitu, že spolu můžeme vytvořit něco zajímavého.

LN: Používáte během těch náročných zkoušek, kdy chcete, aby se herec vžil do postavy a reagoval na situace jako ona, nějaké triky či lichotky, jak ho dostat tam, kam chcete?

V uměleckém kontextu asi ano, tedy proto, abych jako dramatik mohl manipulovat s příběhem a zajistil, aby byl srozumitelný a dramatický. Nejde o lichotky, spíš o praktické věci. V zacházení s herci jsem jinak velmi upřímný a nevyužívám žádné hry nebo triky.

LN: Potýkal jste se v této fázi s nějakou krizí svých protagonistů?

Někdy. Nestává se ale, že by někdo trval na svém nápadu, který jsem odmítl. Pokud dojde ke krizi, pak z jiných, externích důvodů. Například že má někdo osobní problémy.

LN: Měl by být režisér i dobrý psycholog?

Režisér musí být někdy jako rodič, někdy jako učitel, někdy jako tyran a někdy jako přítel. Jste vedoucí týmu, musíte ho tedy vést.

LN: Zmínil jste, že nehodláte do svých filmů obsazovat americké hvězdy.

Tím jsem myslel, že nechci začít projekt s tím, že mám hvězdu, díky ní získám peníze a ten herec se stane důvodem pro film. To je postup pro Hollywood, ne pro mě. Když Meryl Streepová jezdí do Anglie hrát Angličanky, chápu to jako urážku anglických hereček.

LN: V Americe přece spousta britských herců zase hraje Američany.

Ano, ale to je americký problém.

LN: A také existuje dost britských hvězd. Ty byste obsadil?

Nejde o to, že jsou ti herci slavní. Já začínám tím, že nevím, kdo v mé novince bude hrát, a chci dostat peníze, abych mohl pracovat, s kým chci. Nezáleží na jejich slávě, ale na tom, jak se mi hodí do projektu.

LN: Jak jste uvedl v Hradišti na své Lekci filmu, o vašich filmech panuje mýtus, že to, co vidíme na plátně, je improvizace. Potýkáte se ještě s dalším nepochopením?

Kromě té blbosti, že herci sami rozhodují, kdo jsou jejich postavy a jaký je příběh?

LN: Co názor, že vaše filmy jsou podobné těm od Kena Loache?

V Uherském Hradišti skončila Letní filmová škola, nabídla 235 filmů

Existuje pár důvodů, proč nás publikum může chápat ve stejném kontextu. Oba dva si nicméně myslíme, že každý, kdo považuje naše filmy za zaměnitelné, nedává v kině pozor. Přesto mě dost často někdo zastaví na ulici s tím, že miluje můj film o španělské občanské válce nebo ten o chlapci se sokolem. Načež jim řeknu: „Ne, ne, to natočil Ken Loach.“ Jemu se děje to samé. Bereme to už jako vtip, moc podobní si přece nejsme.

LN: Jste přátelé?

Jistě.

LN: Řekl vám něco o Letní filmové škole, kterou navštívil před několika lety?

Vlastně ne. Vím, že tu byl, ale nenapadlo mě mu zavolat. Nepotřeboval jsem si festival ověřovat.

LN: Filmaře si rádi pro zjednodušení představujeme jako součást nějakých hnutí a vln. Jak moc jste vy součástí nějaké filmařské sociální skupiny?

Ne že bych s nějakým spolkem lidí chodil každý týden na oběd, jezdil na dovolenou a spal s jejich manželkami. Se svými kolegy se znám, čas od času se někde potkáme a debatujeme. Nevím, jestli je mezi námi konkurence, řekl bych, že ani ne, už jsme ostatně všichni starci.

LN: V Uherském Hradišti jste se zašel podívat na virtuální realitu. Jaký máte názor na její roli v kinematografii?

Připadá mi velmi zajímavá. V Londýně proběhla nedávno velká výstava Modiglianiho, jejíž součástí byl i VR film, jehož prostřednictvím jste mohli navštívit malířovo studio. Pak jsem viděl pár VR filmů tady. Potenciál virtuální reality je velký a těším se, až s ní někdo vymyslí něco velkého, pořádného.

LN: V září bude mít v Benátkách premiéru vaše novinka Peterloo, připomínající masakr demonstrace za širší volební právo v roce 1819. Jde o reakci na současné události? Peterloo vyvolalo v Británii zákony potlačující politická shromáždění požadující reformy.

Je dobré podívat se na historii a zároveň na současný svět, beru to jako rozšíření svých možností. Tento film vznikal tři a půl roku a během nich se ve světě stalo dost věcí, kvůli nimž Peterloo působí ještě víc aktuálně. O té události ještě žádný film nevznikl, k tomu si příští léto, konkrétně 16. srpna 2019, připomeneme její 200. výročí.

LN: Peterloo se odehrálo v Manchesteru, odkud pocházíte. Znamená to, že jste o té tragédii, při níž zemřelo 15 lidí rukou britské armády a několik stovek bylo zraněno, věděl odmala?

Ne! Nikdo se o tom nezmiňoval. Ve štábu byla spousta lidí z této oblasti a všichni měli stejnou zkušenost. O Peterloo se dlouho nemluvilo. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak.

LN: Liší se váš proces hereckých zkoušek a vzniku příběhu, když točíte historické filmy?

Jen v tom, že si o těch lidech a době dopředu načtete a pak je oživíte v praxi.

Autor: