LN: Dříve jste sázeli spíš na akustické nástroje, ale vaše letošní nahrávka je mnohem více elektronická. Podařilo se vám s ní oslovit i nové publikum?
Doufáme, že ano. Každopádně to funguje dobře. Nové skladby nás hodně baví hrát. Tím, že je to čerstvé, nakopává nás to a je to určitě znát. Ohlasy na koncertech jsou tak hodně pozitivní. Reakce na nahrávku byly zprvu rozpačité, s čímž jsme počítali, protože ta změna je přece jen pro spoustu našich fanoušků velká. Dost lidí nám ale pak řeklo stejný příběh o tom, jak byli zprvu zaskočení až zklamaní, ale po vícero posleších mají Jiskřící za naši nejlepší desku.
LN: Jak moc bylo těžké nové skladby, resp. jejich studiovou podobu, přenést na pódium?
Týden jsme se zavřeli v černošickém klubu Kino a tam jsme desku, spolu s našimi koncertními zvukaři, trénovali. To hodně pomohlo. Bylo potřeba nacvičit hlavně tu technickou stránku, protože součástí nových písniček je spousta samplů a elektronických beatů. I tak ale prvních několik koncertů bylo trochu opatrnějších. Teď už uplynul půlrok hraní a sedlo si to. Jsme v nových písničkách svobodnější a můžeme si tak s nimi víc hrát, pouštět se do nich naplno. Koncertní verze jsou tak nejspíš o něco živelnější než ty studiové.
LN: Předloni jste na Colours of Ostrava poprvé vystoupili spolu s Janáčkovou filharmonií, loni si to zopakovali na trenčínské Pohodě. Proč jste tentokrát zvolili jiný orchestr?
Už jsme tento program hráli s Janáčkovou filharmonií, s FOK i s Hradeckou filharmonií. Se všemi se nám hrálo dobře, a tak pro koncert ve Fóru Karlín rozhodlo to, kdo měl v daném termínu čas a chuť si tam s námi zahrát.
  |
LN: Kdo přišel s nápadem zahrát v prostoru, který má kapacitu vyšší než největší pražské kluby, a pojmout křest jako „dosud největší koncert v historii kapely“?
RECENZE: Kill the Dandies. Po stopách Leeho Hazlewooda |
Už ani nevím. Možná náš manažer Tomáš. Každopádně to byl jasný další krok na kapelní cestě. Souzní s tím, že se chceme posouvat a neustrnout. Taky když jsme začínali, slíbili jsme si, že jednou musíme vyprodat velkou Lucernu. A teď, když jsme si řekli, že tedy přišla ta chvíle a že Jiskřící pokřtíme právě tam, zjistili jsme, že nám Forum Karlín, které je kapacitou srovnatelné, ve všech směrech vyhovuje víc.
LN: Přijímání takových rozhodnutí s sebou nese riziko, že se věc nepodaří. Už se vám to stalo?
Určitě něco nevyšlo, ale mám pocit, že když jsme si rizika vědomi a bereme do hry případný nezdar, tak nás ani nijak netrápí, když opravdu přijde. Navíc všechno někam vede. Například deska Jiskřící byl v několika směrech risk. Spoustu našich fanoušků to mohlo odradit a asi i odradilo, ale ta svoboda za to stojí. Stejně tak třeba nemusí do Fóra Karlín přijít dost lidí. Ale zkusit to, nebát se, to každého z nás posouvá a kapelu drží pohromadě. Samozřejmě musí mít člověk nějaký cit pro to, kudy jít. Aby ta výzva nebyla úplně za hranou reálnosti.
LN: Vaše texty dříve byly poetické a „přírodní“. Nyní jste mluvili o tom, že několik členů Zrní si prošlo osobními krizemi, a nakonec se na albu objevila i drsná píseň Igor Pelech se sociálním tematikou. Znamená to, že váš osobní život, ale i vývoj společnosti budou teď do vašich skladeb pronikat více ?
Jak to bude na dalších deskách, nevím, ale je to možné. Ovšem písničky se sociální i osobní tematikou máme na každé desce. Jenom jsem to teď, obzvlášť v tom Igorovi, vyjádřil jinou formou. Ne tolik „poeticky“. Tentokrát jsem chtěl pojetí a estetiku textů posunout. Tím, jak nám písniček přibývá, je nutné hledat nová slova a přístupy, abych se neopakoval. Řeč desky jsem tak chtěl přesunout více od „přírodna“ k městu.
LN: Kromě orchestru avizujete i taneční skupinu Dekkadancers – jak bude večer probíhat?
Bude rozdělený do dvou půlek. V první budeme hrát s filharmonií a v druhé sami, přičemž skladby z nové desky budou hlavně v druhé „sólo“ polovině. Dekkadancers budou tančit ve třech písničkách.
LN: Před časem jste společně s Markétou Irglovou nahráli skladbu pro film Poslední z Aporveru, jehož premiéra se už několik let opakovaně odkládá. Máte od tvůrců nějakou informaci, jak to s ní aktuálně vypadá?
No, cha. Informaci nemáme. Je kolem toho hodně fám a legend. Moc nevíme, čemu věřit, jaké jsou důvody, že se to zatím nedostalo do kin. Fandíme tomu filmu, ale už je to tak dlouho, že se nám spíš zdá, že to záhadně vyšumělo.
LN: Hudbu k filmu vám ještě nikdo nenabídl? A rýsuje se něco podobného, jako byla vaše scénická hudba k tanečnímu představení Kolik váží vaše touha?
Nenabídl. Ale je to náš sen. S VerTeDance, se kterými jsme dělali Touhu, teď ještě čas od času hrajeme improvizované představení Ceviche. To je zas něco úplně jiného. Improvizace je nasednutí do společné rakety a průlet vesmírem. Mimochodem je to přesně to riziko, o kterém jsme mluvili. Vůbec to nemusí vyjít. Ale nebojíme se toho, a možná i proto to většinou nějak vyjde.
