Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

‚Trump je prase‘. Koncert Rogera Waterse jako divadlo s politickým rozměrem

Kultura

  10:26
PRAHA - V pátek 27. dubna v pražské O2 Areně koncertoval Roger Waters a pro velký úspěch v předprodeji si totéž zopakuje i v sobotu. Určitě bez jakékoli změny. Protože to, co Waters předvádí, není rockový koncert. Je to divadelně-filmové představení. Možná až příliš dokonalé.

Roger Waters, O2 Arena Praha, 28. dubna 2018 foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Vrcholem recenzentské zbabělosti je napsat něco v tom smyslu, že „kdo to má rád, tomu se to líbilo, kdo to rád nemá, tomu se to nelíbilo, a obojí bylo správně“. Ale Waters je (dlouhodobě, nikoli jen na aktuálním světovém turné Us + Them) výjimkou, toto pravidlo potvrzující. Protože pokud člověk patří k fanouškům Pink Floyd, případně i jeho sólové dráhy, což je ovšem hudebně totéž, nemohl najít na koncertě jedinou hnidu. Pokud je ve vztahu k Floydům chladnější anebo se pokusí o nějaký druh nadhledu, musel si položit nějakou tu otázku.

Protože každá hudba má nejen svoji autorskou a interpretační kvalitu (v případě Rogera Waterse a samozřejmě i jeho muzikantů klobouk dolů) a měla by mít i nějaké poselství (Waters patří k hrstce světových hudebníků, kteří si na téhle linii tvrby vždycky dali proklatě záležet), ale také smysl. A je namístě se ptát: má opravdu smysl už desítky let objíždět svět s hudbou, ve které je nejen každý tón předepsaný do partitur, ale také výraz hudebníků a zejména v případě kytaristů a klávesistů i přesný zvuk nástroje v každém konkrétním partu?

Není trochu ponižující pro hudebníky, jako v případě aktuálního složení Watersovy kapely byli nepochybně brilantní kytaristé Jonathan Wilson a Gus Seyffert, nevpustit do svého projevu ani kus ze sebe? Hrát do puntíku sóla ve stylu „David Gilmour Revival“? Mějme na paměti, že Pink Floyd prostě nejsou Mozart nebo Beethoven, i když by je jejich fanoušci rádi viděli na stejném piedestalu. Jejich hudba, aby si udržela svoji hodnotu nejen ve smyslu milníku vývoje, ale - když máme stále tu možnost slyšet ji naživo v podání jejího autora - měla by se v čase aspoň trochu proměňovat. Je to přece rock, ve kterém by největší sílu měl mít právě prožívaný okamžik a z něj vycházející inspirace.

Roger Waters, O2 Arena, Praha, 27. dubna 2018

Tolik k „filozofii koncertu“. Kdo neměl potřebu se nad ní zamýšlet, a takových v hale nepochybně byla zcela drtivá většina, užíval si věcí, které na tomto místě, tedy v O2 Areně, nezažívá každý den. Takže například zcela perfektní zvuk včetně u Waterse tradičních kvadrofonních efektů. Působivé pódium, jehož zadní prospekt tvořilo obrovské projekční plátno, na něž bylo dění na pódiu promítáno jen minimálně ve prospěch filmových předtáček ke každé písni, ve většině případů náladu každého songu umocňovalo.

Některé režijní nápady byly spíš diskutabilní. Když se třeba nad plochou hlediště o pauze ocitla kulisa coby nápodoba londýnské elektrárny Battersea známé z obalu alba Animals (z něhož se také na začátku druhé půlky koncertu hrálo). Nejenže bránila části publika ve výhledu na pódium, ale hlavně působila tak trochu jako součást maňáskového divadélka. A tradiční watersovská proprieta, létající nafukovací prase s víceméně aktuálními nápisy, to už je, s prominutím, vyloženě dětinské.

Všechny tyto scénické náležitosti korespondovaly s tím, aby mohl Roger Waters ve druhé půli trochu zahrát na politickou strunu, což praktikoval zejména ve skladbě Pigs, kde se po sérii promítaných výroků současného amerického prezidenta objevila česky psaná tečka: „Trump je prase“. Jediný okamžik, kdy Waters oslovil publikum, byl monolog před prvním přídavkem Mother, který měl opět politický, ale i obecně humanistický obsah. I kdyby v některých bodech s Watersem člověk nesouhlasil (například jeho nenávist vůči Izraeli je hodně na hraně), jeho názory a jejich dlouhodobá prezentace jsou natolik konzistentní, že je nelze než respektovat.

Roger Waters, O2 Arena Praha, 28. dubna 2018

Samotný obsah koncertu tvořily, jak už bylo naznačeno, převážně písně Pink Floyd. Výjimkou byly čtyři ukázky z posledního Watersova alba Is This the Life We Really Want?, které je ovšem tak absolutním floydovským „pajcem“, že do programu zapadly zcela bez povšimnutí. Nejvíce vytěženo chvályhodně bylo album The Dark Side Of The Moon, které zaznělo prakticky celé, byť rozkouskované do celého koncertu.

Asi nejsilnějším okamžikem (nepočítáme-li skromné provedení nejkrásnější autorovy písně Wish You Were Here), sice od Waterse také známým, ale spolehlivě působícím, bylo finále první poloviny, kdy už na The Happiest Days Of Our Lives nakráčely na pódium děti v kuklách, které si při následující Another Brick In The Wall strhly a proměnily se v pěvecky i choreograficky sehraný sbor, zpívající příslušný part. Tady byla iluze, že se člověk ocitl na konci 70. let, dokonalá a svým způsobem vítaná.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...