Lidovky.cz: Máte nové představení St.art. Zmínil jste někde, že je to nejnáročnější představení, které jste zatím dělali. V čem?
Jde o náročné představení jak co do procesu, tak co se týká fyzických požadavků na jeho aktéry. Hrajeme ho v prosinci během dvou týdnů čtrnáctkrát, od úterý do neděle a v sobotu dvakrát, ale to už nejde zvládnout. Jsme na hraně fyzických výkonů i rizika, ale nechceme se dostat za hranu. Někteří tam například visí ve vzduchu v náročných pozicích. Jsou tam extrémní fyzické i sportovní výkony a celé je to v komplexní souhře.
Podařilo se podle mě vytvořit unikátní scénu. Jde o pokus posouvat naše hranice. Ovšem na první pohled bylo téma banální: pojďme udělat představení o vrcholovém sportu. Pak se ukázalo, že jsou tu slepé uličky, a že třeba nelze autenticky přenést sport na jeviště, pokud nejste vrcholový sportovec.
Bylo by skvělé, kdybychom my jako široká veřejnost, nesportovci, našli tu cestu, jak umět prohrávat, vědět, co to je prohra. My jako divadelníci to vlastně nevíme.
Lidovky.cz: V čem byl problém?
Z osmi lidí na scéně je jenom jeden vrcholový sportovec. Když jsme absolvovali tréninky, kterých bylo opravdu hodně – od šermu, freedivingu, juda, sprintu, oštěpu až po box, vypadali jsme u všeho trochu jako klauni. Pohyb, který má vrcholový sportovec jako rutinu a má ho zakódovaný v těle, takže při něm působí volně a přirozeně, jsme nebyli schopni napodobit. Navíc se do sportovců každý sport vepsal doslova fyzicky, vepsal se do jejich DNA a je vidět na jejich vzhledu, je to vidět třeba na judistovi Lukáši Krpálkovi i dalších.
Lidovky.cz: Jak jste to vyřešili?
