Americká televizní stanice Cinemax pozvala na 30. září 1987 do nočního klubu losangeleského hotelu Ambassador nejen Roye Orbisona a jeho kapelu v čele s fenomenálním kytaristou Jamesem Burtonem, ale také dlouhou soupisku hostů rekrutujících se z řad Orbisonových muzikantských fanoušků.
Nešlo o standardní estrádu k poctě hudební legendy, na jaké jsme zvyklí z posledních dekád, kdy si pozvaní hosté rozeberou hity oslavovaného a provedou jejich coververze. V tomto případě se muzikanti a zpěváci zvučných jmen spokojili se sborovými vokály, případně hraním doprovodných partů na nástroje, které ovládají.
Takže Bruce Springsteen drtí riffy na kytaru (a v Oh, Pretty Woman se docela roztomile pustí do sólového křížku s Jamesem Burtonem), Tom Waits sedí za klávesami, Elvis Costello hraje doprovodnou kytaru. A dámy mocných hlasivek Bonnie Raitt a k. d. lang v podstatě dělají to, čemu se u nás nepěkně říká „křoví“. To vše pod dohledem jasnozřivého T Bone Burnetta, který tehdy ještě zdaleka nebyl takovou producentskou hvězdou jako dnes.
Výběr hostů je velmi zajímavý. Každý z nich ve svém „uměleckém civilu“ přináleží k o dost jinému stylu než Orbison. Vlastně jsou to vesměs docela drsňáci. Zatímco Orbison, který zemřel v prosinci 1988 v pouhých 52 letech na infarkt, necelý rok po televizním odvysílání koncertu, proslul naopak jakousi zranitelností až plačtivým výrazem. Přitahovala na něm ale tajemnost: černé brýle, černý oděv, kožená bunda. Vypadal opravdu jako rocker. A čtyřoktávový hlas byl jakýsi bonus.
