Rozborka, sborka a popletená kantorka. Teroristka stojí na výkonu Ivy Janžurové

Chatová osada v obci nedaleko Prahy je v ohrožení. Poctivé osadníky terorizuje nenasytný podnikatel a mafián Mach (Martin Hofmann). Zprvu jen tím, že nechává až do ranních hodin proudit hlučnou zábavu v tamním bufetu. Pak vymyslí svým příznivcům nový sport, který má posílit brannou zdatnost českého národa – mladíci na motorkách vezou na zadním sedadle myslivce a ti se trefují do terčů na řece. Terče mají podobu černochů v nafukovacích člunech. Nakonec se Mach za podpory starostky (Tatiana Vilhelmová), jež je zároveň jeho milenkou, rozhodne osadu zcela zničit a nahradit ji developerským projektem.

Zraněná srdce mají úraz nasimulovaný. Filmové tělo postrádá krev

V jedné z chatek přitom tráví poslední období svého života těžce nemocná bývalá učitelka (Eva Holubová), které pomáhá její kolegyně a kamarádka Marie (Iva Janžurová). Sousední chatu zase obývá sličná slovenská samoživitelka s malým dítětem. I pro tu by bylo zrušení osady neštěstím. Marie je žena pevných morálních zásad, která nepochybuje, že násilí je zlo. Zároveň však dojde (i za pomoci westernu zhlédnutého v televizi) k přesvědčení, že s rozpínavým lokálním fašistou Machem vyroste zlo tak velké, že už nepůjde zastavit. A proto se rozhodne mu zatarasit cestu, třeba i za pomoci střelné zbraně, kterou si opatří u svého bývalého žáka, jenž má za sebou kriminál (Pavel Liška).

Tenhle (a jedině tenhle) motiv je v Teroristce nadějný: setkání bývalé učitelky s bývalými žáky (i padouch Mach je totiž jedním z nich) v době úplně nového rozložení sil a zdrojů autority. Situace ženy, která dávno ztratila moc nad svými žáky a která se ve jménu vyššího dobra rozhodne vzít si ji velmi sporným způsobem zpátky, by asi mohla být základem pro docela pozoruhodný film. Musel by to však být o hodně jiný snímek než naivní satirická komedie s neujasněným stylem humoru, do které Radek Bajgar svůj příběh zakormidloval.

S mohutně zdůrazňovanou variací na western přichází v době, kdy má žertovná verze amerického žánru „po česku“ asi takový potenciál zábavnosti jako anekdota z Humoristických listů. Ani žánrová stylizace zároveň nedokáže ospravedlnit pochybné jednání postav, zejména pak té titulní. Nepomůže totiž, že jsme „ve westernu“ ani že jsme „v komedii“, když po nás tvůrce celkem vážně žádá, abychom se ztotožnili s představou, že darebáky je třeba střílet (nebo pro ještě důraznější happy end zábavně upálit) preventivně v době, kdy ještě nikomu nic zase tak strašného neudělali. Ten obrat v mysli mírumilovné učitelky, která posléze baví publikum opakovanou rozborkou a sborkou různých střelných zbraní a jejich následným používáním, navzdory veškeré snaze působí popleteně, nepatřičně a nepodloženě.

Postavy nevědí, čí jsou

Potíže s identitou však mají všechny důležité postavy, snad s výjimkou biatlonistky Gabriely Koukalové, která hraje důvěřivou biatlonistku Gabrielu Koukalovou, jež se nechala navézt do pochybného projektu. Její charakter je ryzí. V případě ostatních zrodila neujasněná stylizace a dramaturgická bezmoc nešťastná hybridní stvoření, která nevědí, čí jsou. Starostka netuší, zda je právě kladná, či záporná figura a proč. „Fašista“ Mach nejspíš ani sám nedokáže říci, zda je místní figurka z Černošic, nebo zda tahá za nitky na celostátní úrovni, zda stojí v čele rozvětvené mafiánské sítě, nebo zda své spády včetně černé práce realizuje svépomocí.

Člověk s rozstřelenou nohou neví, jestli má řvát bolestí, nebo si rozšafně povídat. Když někoho režie zapomene na deset minut mimo obraz, zatímco vedle něj se odehrává vyhrocená scéna, zůstane tam, dokud nepřijde pokyn, aby se zase zapojil do děje. Bizarní klíčová pasáž střetu ozbrojené Marie s Machem nabývá podoby pokleslé konverzační frašky, těžko říci proč vlastně. Leda že snad Radek Bajgar podlehl mylnému dojmu, že by měl zkusit točit jako Quentin Tarantino.

Ivě Janžurové samozřejmě patří jistý obdiv za to, co dokázala ve své roli předvést. Zároveň však její přítomnost nutí vzpomenout si na takový Kachyňův Kočár do Vídně (pokud jde o výraznou postavu v dramatickém střetu na život a na smrt) nebo třeba na Krejčíkovu Svatbu jako řemen (pokud jde o představu, co je to komedie) a zamyslet se, kam že to doputoval český film a jaké příležitosti nabízí těm nejlepším herečkám.