Hudební měsíčník Melodie byl v 70. a na začátku 80. let časopisem, který ze všech oficiálních tiskovin psal nejsvobodněji. Nabízel seriózní reflexi současného dění nejen na popové, ale i rockové, jazzové, folkové či alternativní scéně, psaly pro něj největší kapacity hudební publicistiky tří generací. V roce 1983 byla redakce, vedená šéfredaktorem Stanislavem Titzlem a tvořená redaktory Františkem Horáčkem a Čestmírem Klosem vyhozena a Melodii vzal do ruky nomenklaturní kádr Miroslav Kratochvíl. Od prvního čísla ročníku 1984 se změnil oblíbený časopis k nepoznání.
LN: Kdy se začaly nad relativně svobodnou Melodií stahovat mraky?
Čestmír Klos: Nějaké mraky se stahovaly pořád, ale většinou byly jen takové drobné. To bylo dáno tím, že jsme na ministerstvu kultury spadali pod odbor takzvané lidové tvořivosti. A tím pádem jsme nebyli pod takovým dohledem, jako kdybychom byli zařazeni mezi vážnou publicistiku. Největší mrak přišel, když zakázali psát Jirkovi Černému.
Jiří Černý: Můj malér nastal v roce 1977 a trval rok. Ale myslím, že si bolševici začali Melodie všímat už dřív, za šéfredaktorství Lubomíra Dorůžky. Tehdy začala mít Melodie náklad sto tisíc výtisků. Dokonce v Sovětském svazu měla pět tisíc předplatitelů! To komunisty upozornilo, že se „něco děje“. Po Dorůžkovi přišel v roce 1971 Stanislav Titzl. Z něj si všichni, včetně mě, dělali trochu legraci. Ale když to vidím dnes, s odstupem času, co ve funkci šéfa časopisu pro sto tisíc lidí předváděl, musím uznat, že to byl obrovský výkon. On totiž umožňoval redakci, tedy Čestmírovi, Františku Horáčkovi a svého času i Janu Burianovi, aby ten časopis byl takový, jaký byl.
LN: Byl něco jako hromosvod?
Čestmír Klos: Ano, dalo by se to tak říct, i vzhledem k jeho výšce. On byl velmi zvláštní povaha. Bytostný antikomunista, nenáviděl je, ale na druhé straně byl velice submisivní, takže svůj názor dokázal potlačit, když bylo potřeba, sehnout se a přijmout jejich požadavky. Například si vzal funkci v odborech, ale to jenom proto, aby nikdo z nás nemusel do komunistické strany. Takhle nad námi vytvářel deštník.
Jiří Černý a Čestmír Klos
LN: Kdy jste začali tušit, že se chystá nějaká změna, která pak vyvrcholila totální výměnou redakce na přelomu let 1983 a 1984?
Čestmír Klos: Začalo to tím, že nám s Františkem Horáčkem někde v hospodě kdosi řekl: Hoši, vy nejste tak úplně čistí, vždyť titulní stránka u vás stojí tři tisíce! Což byl na tu dobu balík. My se tomu smáli, protože titul buď vyplynul z jasného konsenzu nebo někdy tlakem šéfredaktora, ale vždycky to bylo vnitřní rozhodnutí redakce. Takže vyprávění o placených titulech nám připadalo legrační. Ale ono už viselo ve vzduchu to, co následovalo, tedy mimo jiné kšeftování s titulními stránkami pod vedením Miroslava Kratochvíla.
LN: Co to bylo za člověka?
Čestmír Klos: Býval šéfem tehdy nejposlouchanější rozhlasové stanice Hvězda, ve které měl snadný život. Interpreti ho rozmazlovali, aby je hrál. Tu přivalili soudek vína, tu přinesli „obálku“. Pak Kratochvíla pro nekompetentnost z Hvězdy sice vyhodili, ale protože měl bolševické kamarády, vzali ho do vydavatelství Panorama, v němž vycházela i Melodie. Nejprve dělal vedoucího redaktora Říše hvězd, což byl časopis, kterému rozuměli jenom astronomové. Kratochvíl samozřejmě o astronomii netušil vůbec nic, a tak si tam chodil jenom pro peníze. Jeho jedinou kvalifikací pro to, aby dělal šéfredaktora Říše hvězd bylo, že byl předtím šéfem stanice jménem Hvězda… Takže zpočátku vypadal neškodně. Ale jen do chvíle, než se rozhodl, že drapne Melodii, která mu bude přinášet stejné peníze a pohodlný život jako Hvězda.
LN: Jak vypadala ta konkrétní výměna?
Čestmír Klos: Ředitel nakladatelství si zavolal Stanislava Titzla a řekl mu, že už dál být šéfredaktorem nemůže. Pak si pozval Frantu Horáčka, že už nebude redaktorem. A pak přišel za mnou jistý Petr Sedláček, takový Kratochvílův pobočník, který mi řekl, že oni s Kratochvílem tomu moc nerozumějí a že by bylo dobré, kdyby tam s nimi někdo z nás zůstal. Tak jsem si zažádal o uvolnění z pracovního poměru na základě nemoci. Tehdy mi našli zvýšený krevní tlak, a i když to samozřejmě nebylo nic vážného a v práci mi to nevadilo, v téhle situaci mi to přišlo velmi vhod.
Jiří Černý: Myslím, že je důležité říct, že vedení vydavatelství pravděpodobně nechtělo takovouhle totální výměnu. Oni v první řadě věděli, že je už dál neúnosné, aby byl Titzl jako nestraník nadále šéfredaktorem. To bylo totiž v té době bylo něco zcela mimořádného, aby v redakci stotisícového časopisu nebyl jediný člověk v partaji. Ředitel nakladatelství pak přišel za Františkem Horáčkem a řekl mu, že by mohl Melodii zachránit, kdyby se do partaje přihlásil. Ten mu odpověděl, a to nejspíš nelhal, že kdyby to udělal, manželka by se s ním rozvedla. Takže to odmítl. A myslím, že od té doby se to začalo hroutit.
LN: Po vyhazovu šéfredaktora a zaměstnaných redaktorů se od spolupráce s novou Melodií distancovali prakticky všichni externí spolupracovníci. Tohle hromadné rozhodnutí bylo nějak domluvené?
Jiří Černý: Že bychom se ve větší skupině kvůli tomu sešli, to si nepamatuju, ale pochopitelně jsme o tom mezi sebou mluvili. Ale to, že se s touto redakcí spolupracovat nedá, myslím každý z nás vycítil naprosto spontánně. Připojil se k nám třeba i Miloš Skalka, který byl jinak na trošku jiném břehu, ale i on tam přestal nezávisle na nás psát. Tam už totiž zdaleka nešlo jen o politiku, ale i o profesionální stránku věci.
LN: V jakém smyslu?
Jiří Černý: Během dvou, tří prvních čísel ročníku 1984 se z Melodie, jak to s humorem sobě vlastním řekl Honza Rejžek, stal časopis pro nevidomé. Měli tam totiž strašně velké typy písma, protože neměli do časopisu co dát, a těch pár článků natahovali, jak se dalo. Měli tam spousty bílých míst, která vypadala, jako kdyby tam zasahovala cenzura... Taky se stávalo, že ztráceli rukopisy nebo hotové korektury, což nejspíš souviselo s Kratochvílovým a Sedláčkovým alkoholismem. Bylo zkrátka neuvěřitelné, jak ten časopis šel během několika čísel strašně dolů.
LN: Z původní sestavy spolupracovníků tedy nezůstal nikdo?
Čestmír Klos: Pokud vím, jen dva: Ivan Kytka, dlouhodobý porevoluční zpravodaj v Londýně, a Petr Žantovský. Kytka za to snad ani nemohl, jen se nebránil. On psal už za nás takové popularizační články o pophvězdičkách, které kdybychom tiskli v té podobě, v jaké je nosil, za chvíli bychom byli úplně jiný časopis. Takže jsem jeho příspěvky dával do šuplíku. A v něm je nová redakce po mém odchodu našla. Když pak po revoluci chtěla Kytku televize diskreditovat, přišli za mnou, abych o něm mluvil špatně. Ale to jsem nechtěl, protože nevím, za jakých okolností se jeho články v kratochvílovské Melodii objevovaly. Petr Žantovský, to je jiná kapitola. Ten s nimi spolupracoval naprosto vědomě a cílevědomě.
LN: Kdy jste Petra Žantovského poprvé zaregistroval?
Čestmír Klos: Jednou přišel Franta Horáček, že má tohohle nového autora, ale jak k němu přišel, to nevím. Ani si nevzpomínám, jestli jsme mu něco otiskli, jestli jsme to před tou změnou stihli. Ale obecně, my jsme vždycky rádi přijímali mladé lidi, kteří se jevili jako talenty.
LN: V březnovém čísle 1985 pak vydal Petr Žantovský Otevřený dopis jednomu českému publicistovi, jakousi obhajobu spolupráce s Kratochvílovou redakcí a zároveň útok na vás všechny, kteří jste odešli (jeho text najdete zde). Tušíte, co ho to napadlo?
Jiří Černý: Bezprostředním impulsem bylo, že se Žantovský potkal s Rejžkem v antikvariátu ve Skořepce. Rejžek po něm vyjel, že s Melodií spolupracuje, a na oplátku mu Žantovský napsal tenhle dopis. Ve kterém ho ale nejmenoval.
LN: Předpokládám ale, že jste ho považovali za určený celému okruhu bývalých autorů.
Jiří Černý: Když si ten dopis, mimochodem strašně ukecaný, jak je Žantovského zvykem, přečtete, nenechá vás na pochybách. Jasně nemíří na jednoho člověka. Proto jsem mu taky vzápětí dost obsáhle odpověděl. Nejenže to neuveřejnili, to nebylo divu. Ale že by se třeba nějakým způsobem ozval Žantovský, ani to ne. (Text odpovědi najdete zde)
LN: Vaše odpověď vyšla až za pár let v samizdatových LN. Ale vy jste ji četl na svých poslechových pořadech v klubech. Jak na to reagovali lidi?
Jiří Černý: No řvali smíchy, samozřejmě. Ale já to nepsal proto, abych ponížil Žantovského, to ani nešlo. Chtěl jsem, ale aby lidé viděli, že si to nenecháváme líbit. Že nedržíme hubu.
LN: Odpověď údajně napsal i Lubomír Dorůžka.
Jiří Černý: Tu jsem nečetl. Určitě byla velmi zdvořilá, jak bylo jeho zvykem, ale ani jemu ji neuveřejnili. Prostě se chovali stylem „vítěz bere vše“. Jako by ta stará redakce Melodie před nimi vůbec neexistovala.
LN: Sledovali jste Kratochvílovu Melodii pravidelně?
Čestmír Klos: Já se dostal na úplně jinou pozici. Zcela mě pohltila ochrana přírody v Krkonošském národním parku. Melodii jsem úplně vypustil, protože by mi to trhalo srdce.
Jiří Černý: Ne že bych celá ta čísla četl, to ne, i když jsem se o to zpočátku snažil. Ale bylo to tak špatné, že se to nedalo. Nejen články, ale i příšerná grafická úprava nebo úroveň karikaturistů, kteří vystřídali Vladimíra Renčína a Vladimíra Jiránka.
LN: Jaké byly v kontextu celého časopisu články Petra Žantovského?
Jiří Černý: Musím říct, abych nelhal, že alespoň zpočátku byly tematicky přijatelné. Nebyl to jen střední proud, ale vždy něco zajímavějšího. A i ve srovnání s těmi ostatními stylistickými neuměteli byl lepší.
LN: Když Petru Žantovskému po roce 1989 tuto kapitolu jeho života někdo připomněl, hájil se, že „jenom psal, jak nejlépe uměl“. Co vy na to?
Jiří Černý: To je strašlivá demagogie. Ovšem pro někoho, kdo to nezažil, je těžko průhledná. Ono to zní jako „Psal jsem do Melodie, stejně jako tam psali jiní“. To je jen zdánlivě pravda, protože on do ní psal v úplně jiné době a de facto do úplně jiného časopisu. Do časopisu, se kterým slušná hudební žurnalistika nechtěla mít nic společného. A já jsem dodnes hrdý na to, že v téhleté zkoušce obstála.
Čestmír Klos: Žantovský totiž té redakci vlastně sloužil jako jakási zástěrka, aby se nedalo říci, že tam publikují jenom bláboly o pop music.
Jiří Černý: Kdyby býval nenapsal ten Otevřený dopis nejmenovanému Rejžkovi, asi bychom ani nevěděli, jak to má všechno promyšlené. Tak či onak kolaboroval leckdo, ale něco takhle hrozného jsem opravdu nečetl. A pokud už někdo z těch komunistů něco takového napsal, tak se pod to nepodepsal. Ale Žantovský na to patrně byl hrdý. Tehdy jsem začal pochybovat, že je zcela normální. A pochybuji o tom dodnes. To je vlastně to nejlepší, co pro něj mohu udělat. Protože jestli i všechno to, co pak následovala, dělal se zdravým rozumem, tak je to šílené.
LN: Myslíte třeba i jeho dva protichůdné články o koncertě Joan Baezové na Bratislavské lyře v roce 1989, první nadšený a pochvalný, druhý kritický, protože vystoupení věnovala Václavu Havlovi?
Jiří Černý: Ano, to by mělo být uvedeno ve světové učebnici novinářského oportunismu. Často se cituje, jak se po Napoleonově návratu z Elby a s jeho přibližováním k Paříži během těch pár dní měnily titulky pařížského tisku. Ale to Petr Žantovský překonal. Jeden den koncert v deníku Práce vychválil a druhý den to totálně popřel.
LN: Petr Žantovský tvrdí, že napsal jen ten první článek, zatímco autorem druhého je někdo jiný a jeho pod něj podepsal...
Jiří Černý: Tak tomu věřím asi tak, jako když před časem tvrdil, že jsem byl v komunistické straně, protože mu to řekl nějaký novinář, který ale už zemřel...
Ocenění si z Vladislavského sálu odnesl i publicista a komentátor Petr Žantovský. Ten je známý svou kritikou tradičních médií, sám ale zasedl například v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání nebo v předsednictvu Syndikátu novinářů ČR.
LN: Proč si myslíte, že dal Miloš Zeman Petru Žantovskému státní medaili?
Čestmír Klos: Protože ji dává vždycky divným lidem. Člověk se opravdu lekne, když tam vedle sebe stojí skvělí lidé, kteří si vyznamenání zaslouží, třeba nejlepší rychlobruslařka na světě, a vedle ní třeba právě Žantovský.
Jiří Černý: Abych zamířil do našich novinářských řad, považuji za velice nebezpečné, když někteří kolegové ve svých komentářích uváděli, že to je normální, protože každý prezident přece vyznamenává svoje známé. Ale nikdy neuvedli nikoho z vyznamenaných Václavem Havlem nebo Václavem Klausem, kdo by si to nezasloužil. Ano, oba vyznamenávali lidi, kteří jim byli osobně blízcí nebo sympatičtí, ale každý z těch lidí něco umí nebo uměl. To, kam vyznamenávání zašlo letos, je absolutní dno. Výsměchem bylo už jen zdůvodnění, proč medaili uděluje právě Žantovskému. Že prý je to „nonkonformní novinář a mediální analytik“! Vždyť neexistuje za posledních třicet let příklad konformnějšího novináře typu „kam vítr, tam plášť“. Přilísal se ke každému předsedovi vlády, s řadou z nich rovnou udělal knížku rozhovorů. Podle mě je chyba vedoucích politiků, že se s takovýmhle člověkem vůbec spustili.
LN: Neměl jste někdy chuť si s Petrem Žantovským ty věci z osmdesátých let vyříkat?
Jiří Černý: Jednou, už po revoluci, jsme byli v nějaké „pražské kavárně“, on seděl proti mně a pořád chtěl mluvit na tohle staré téma. Já mu na to odpověděl, že se spolu nemáme o čem bavit. Ale on byl neodbytný a pořád dorážel. Vedle něj seděl kritik Jan Lukeš, sledoval to, a pak mu říká: „Člověče, vy jste snad hroch…“ Takže ano: je to hroch.
