8. května 2019 13:12 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Hluboce věřím v genetickou hodnotu Čechů, řekl v rozhovoru pro LN Václav Postránecký

Ve středu 8. května zemřel herec, režisér a scenárista Václav Postránecký. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ve středu 8. května zemřel herec, režisér a scenárista Václav Postránecký. | foto: Reprofoto/Idnes

Zemřel oblíbený herec Václav Postránecký, v kruhu nejbližší rodiny podlehl dlouhému souboji se zákeřnou nemocí. Bylo mu 75 let. Přinášíme zajímavý rozhovor s Postráneckým o vlastizrádcích, hořících obětech, poezii, sexu, Jiráskovi a o řadě jiných věcí, které se populárnímu herci honily hlavou v roce 2002. Tehdy rozhovor vyšel v magazínu Pátek Lidových novin.

Herec, režisér a scenárista Václav Postránecký pojal jako roli i tento rozhovor, a tak jsem mohla pozorovat rozmáchlá gesta, všímat si jeho práce s hlasem, který sice nezvýšil, ale výrazně moduloval, a na vhodných místech se dramaticky odmlčoval. Nepřehlédnutelná byla i jeho mimika: od výrazu tichého zamyšlení až po hurónský smích. Opravdu dramaticky zvážněl pouze v okamžicích, kdy přišla řeč na smysl umění nebo na poměry v Národním divadle, které nedávno otevřeně kritizoval.

LN Jsou herci, kteří se s postavami ztotožňují, jiní roli berou jen jako práci. K jakému typu patříte vy?

(po chvilce zamyšlení) Kdo to bere jako práci, není herec. Ale mýlí se i ti, co říkají, že se s rolí ztotožňují, protože to dost dobře nejde. Jestli totiž něco s jistotou nevíme, tak nevíme, kdo jsme. A představa, že postava jsem já, je zpozdilost. Stává se to těm, kteří do postavy projektují sami sebe. Divadlo není o vůli umělců se předvádět, ale o ochotě diváka to přijmout.

LN Zklamala vás někdy reakce publika, kdy nebylo ochotno něco přijmout?

Špatná reakce je vždycky svědectvím, že jsem svou práci špatně odvedl. Mým úkolem je udělat divákům tu cestičku schůdnou, aby mě chtěli následovat tam, kam jsem se já odvážil. Nikdy není vina diváků v tom, že nerozumí. Já totiž mám vždycky pár měsíců na to, všechno pochopit, ale oni to musí pochopit za dvě hodiny.

LN Ale někdy to přece nemusí být ani tak vina herce jako třeba režie...

Herec svůj díl viny nese vždycky, je součástí tvůrčího kolektivu. S tím divadelním uměním je to potvorský: de facto neexistuje, nedá se konzervovat. Je jen v tu chvíli a nejstarší je právě skončené představení. S tím naším kumštem je to takhle a je o smlouvě mezi hercem a divákem.

LN Nemáte v tomto případě trochu pocit zmaru?

Nemám. To souvisí s tím, že herectví je do jisté míry masochismus.

LN Jak to?

Je to neobyčejně namáhavý. Čím jednodušší to vypadá, tím je v tom víc práce. Vždycky tam musí být i ten biologický, osobnostní a intelektuální vklad. Oběť, která musí shořet, je podmínkou.

LN Jak tedy načerpáváte ztracenou energii, když po každém představení „musí shořet oběť“?

V jistém časovém období jsem okamžitě doplňoval tekutiny a s nimi i náladu. To jsme s Frantou Němcem a Petrem Kostkou dokázali třeba i nespat, a pak jít na zkoušku. Dneska už to nejde. Fakt ale je, že kolečka mého vnitřního soustrojí se vytočí do tak vysokých obrátek, že to chvilku trvá, než se celý mechanismus ustálí a uklidní, než je člověk schopen usnout.

LN Patříte k typu herce, který se na roli připravuje, nebo spoléháte spíše na intuici?

Role vyžaduje, aby se člověk hodně připravil. Je strašně zapotřebí, aby člověk věděl, co hraje. Každý ví, kdo je král Lear, kdo je Hamlet. Ale pochopit tu postavu, řekněme dnes v pondělí 22. 7. 2002, je něco jiného: všechny zážitky navazují na prvotní látku, a pak se ukáže, jestli poselství starých myšlenek snese ten dnešní náboj. Většinou ho snese lehce.

Ve věku 75 let zemřel 7. května 2019 po těžké nemoci herec Václav Postránecký...
Vladimír Javorský a Václav Postránecký v inscenaci 1914 Roberta Wilsona

LN To ale závisí i na překladu, na jazyku, který hru nebo dílo čtenáři aktualizuje, přiblíží.

Ano. To je případ třeba pana profesora Hilského. Například jeho skvěle přeložené sonety. Pro mě je šokující sonet 66: Znaven tím vším, už chci jen smrt a klid,/jen nevidět, jak žebrá poctivec,/ jak dme se pýchou pouhý parazit,/ jak pokřiví se každá dobrá věc,/ jak trapně září pozlátko všech poct,/jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,/ jak lidskou slušnost korumpuje moc,/jak zchromlá vláda na nás bere bič,/jak umění je pořád služkou mocných,/jak blbost zpupně schopným po-roučí,/jak prostá pravda je všem jenom pro smích,/jak zlo se dobru chechtá do očí./ Znaven tím vším, už chci být, lásko, v hrobě,/jen nemuset tím sbohem dáti tobě.

LN Proč je pro vás tak šokující?

Svědčí o tom, že lidstvo neprošlo vůbec žádným vývojem. Kolik mší bylo v různých náboženstvích odslouženo, kolik obětí bylo dáno různým božstvům, kolik revolucí se vedlo za lepší život lidí! Jsme stejní neřádi jako tenkrát a nic z toho se nás ani nedotklo.

LN Máte nějaké jiné oblíbené básně kromě Shakespearových sonetů?

Mám. Miluju Františka Gellnera, už od puberty. To je pro mě básník všech básníků, takový český Francouz. Toho miluju nade všechno. Mám rád poezii a teď k stáru snad víc než předtím.

LN Vy sám ji píšete?

Nemám čas. Protože to chce myslet jenom na to. To je jako se sexem.

LN Jak jako se sexem?

To mi vyprávěla manželka historku, jak ležela v porodnici a spoluležící vyprávěla, jak ji manžel zbožňuje, jak po ní touží od rána do večera, jak myslí jenom na „to“. A jen jednou že ji uhodil květama. Nechápala, a pak se ukázalo, že časopisem Květy, protože si četla při milování recepty (směje se).

LN Aha. A jak to souvisí s tvorbou?

Na tvorbu musíte myslet, kudy chodíte. Jenže já znám svůj strop a přidat si poezii či bůhví co ještě, to prostě nejde. Tvorba má svůj přirozený proces, který když člověk nepodstoupí, je to podvod.

LN Ten Shakespearův sonet je i o smrti a únavě. Bilancujete?

Já jsem mladý kozlík, vždyť mi bude teprve šedesát! Na stáří mám ještě dost času.

LN Je něco, co byste chtěl vzít zpátky?

Moc věcí. Ale nejde to, musí se s tím žít. Když člověk žije se zvednutým prstem, že podobnou věc by už neměl nikdy udělat, je to taky dobře. Naše chyby jsou vlastně kulmou, která nám tak trochu onduluje charakter.

LN A co třeba nějaká role, kterou jste přijal pod nějakým tlakem...

Už jsem na ně všechny zapomněl.

LN V souvislosti se situací v Národním divadle jste mluvil o hostujících hercích, kteří podle vás berou stálému souboru práci. Myslíte si, vy sám máte za sebou režijní zkušenost, že někteří režiséři obsazují hosty i proto, že nezvládnou herecké individuality v souboru ND?

Člověk, který si z nějakého důvodu nevěří, hledá spoustu opěrných bodů. Třeba režisér Morávek - jednou při zkoušce Lucerny Chantal Poullain zazvonil mobil a on řekl: „No, Chantal, jak já teď mám zprdávat tady ty ostatní, když mí vlastní lidé jsou takhle nedisciplinovaní.“ Takže jsme zjistili, že v Národním divadle zkouší jeho vlastní lidé a ti ostatní.

LN Řekl jste něco Vladimíru Morávkovi?

Nejsem tam za vychovatele, jsem pověřený prací. Za pedagoga je tam šéf.

LN Charakterizoval byste sám sebe jako konzervativního člověka?

Jsem takový, že když si třeba oblíbím jednu polívku, tak se po ní můžu utlouct. Shledávám, že v mém vnitřním ustrojení je tíhnutí k pravidelnosti, ale to je správně. Naše práce je totiž tak těkavá, že někde člověk ten řád nacházet musí. Na druhou stranu jsem hrozně rád, když se objeví třeba nějaké nové, nečekané řešení. Víte, nikdy nemůžete objevit, co není, vždycky můžete jen objevit to, co je. Jenom to dáte do souvislostí, které by nikoho nenapadly. Nesnáším doktríny, nesnáším, když se něco „převratného“ dělá 40 let. Když jeden neví jak dál, tak něco udělá s formou.

LN Takže forma v umění je podle vás druhotná?

Ano, forma je způsob. Musí se podřídit tomu, co najdu. Divadlo je kolektivní tvorba, sčítání energií, soutok vědomí. Umění podle mě začíná prázdným stolem, kde je jen myšlenka.

LN Jenže myšlenka je vždycky vyjádřená formou, nejde od sebe odtrhovat formu a obsah.

No jistě. Musím vědět, jaké budou kulisy a šaty, ale to je vždycky druhotný. Máte třeba éry, kdy všichni hrajou v podvlíkačkách, v různých divadlech a různé autory. A to já odmítám. Přece není možný, že by všechny hry potřebovaly tento stereotyp.

LN Teď mi připadá, že místo podvlékaček dominuje spíš nahota. Svlékl byste se?

Kdyby diváci opravdu byli tuzí, měl bych chuť je tím někdy potrestat (směje se). To přijde od člověka. Myslím si, že obnažovat se není vůbec nutný. Režíroval jsem jednu povídku Dekameronu, a když se tam dvojice začne milovat, před diváky strčím kulisu a ptám se: Vadí vám? A oni, že samořejmě vadí. A já říkám, to je chyba, takhle si představíte mnohem víc. A to je divadlo: probuzenej divák, a ne obnaženej herec.

LN Sám jste se kdysi rozhodoval mezi herectvím a sochařstvím. Máte nějakého oblíbeného sochaře?

Za všechny řeknu jenom Moora, on vidí sochy tam, kde už jsou. To je totéž jako Michelangelo, když říkal, že David už v kameni byl, že on jen odstranil to přebytečné. Umění není nic velikýho, umění je něco přesného, něco trefeného. Není to hora, je to jeden bod, který je správně umístěn. A hledání, to přibližování se k tomu bodu, je na umění nádherné.

LN Myslíte si, že vy jako herec se s tím bodem můžete potkat?

Určitě. Jsou představení, kdy se povede publikum elektrizovat a publikum umí vrátit dar, který dostane. Pocit, který dostanete zpátky, je to, proč to všichni děláme s takovou chutí a za tak málo peněz.

LN Jak k tomu střetnutí dochází?

Když všichni naráz pochopí totéž. Po tom touží všichni náboženští reformátoři, všichni politici a my herci to máme nejčastěji.

LN Na jaké představení v tomhle smyslu rád vzpomínáte?

To byl Čtrnáctý hrabě Guerney nebo i Vampilov, Lov na kachny. Obě představení zakázali komunisti ve stejný den: hraběte Guerneyho, protože to je kapitalistický bulvární škvár, a Vampilova, protože to je sice skvělá sovětská hra, ale čeští diváci ji špatně chápou.

LN Nechtěl jste bojovat proti této komunistické cenzuře?

Bojovat s lidma, kteří všichni podepsali, že souhlasí se vstupem sovětských vojsk? S vlastizrádci se nedalo bojovat!

LN Teď jste však celkem bez problémů kritizoval bývalého uměleckého šéfa činohry ND Josefa Kovalčuka...

Kritizoval jsem člověka, který se domníval, že pro Národní divadlo pracoval dobře, a já jsem chtěl, aby znal i názor lidí, co si to nemyslí. Domnívám se, že ten člověk nepochopil, co je Národní divadlo.

LN Jak tedy má podle vás vypadat?

Pravda je, že tato nejvíce dotovaná divadla mají sloužit především k tomu, aby divák spatřil původní dramatická díla v podobě nejbližší autorovým představám, protože všude jinde je vidí ve výkladech mnohdy bizarních interpretů.

LN Zjistit původní umělcův záměr je ale někdy dost obtížné...

Ten, kdo ho obrátí naruby, ho přece musel znát! Třeba Lucerna: Jirásek napsal hru, která měla probudit důvěru urozených k prostému lidu a zároveň obyčejným lidem ukázat to duchovní v šlechtě. Napsal hru o mostu, který dokáže spojit tyhle dvě síly, a teprve pak spolu něco dokážou. A režisér Morávek ruší českou urozenost, protože je-li v jeho interpretaci něco urozené, tak to přichází z ciziny. Tohle přece Jiráska nikdy nenapadlo! Mě to mrzí, protože v tom hraju a hraju v intencích pana režiséra. Myslím si, že dnešní doba by strašně potřebovala, aby prostý lid věřil v ušlechtilost svých urozených a aby urození cítili povinnost nezklamat důvěru lidu.

LN Není ale trochu rozdíl mezi tou Jiráskovou kněžnou v Lucerně a dnešními politiky?

Obávám se, že pokud někteří byli ušlechtilí, než to začalo, tak těmi podmínkami pocit setrvání v ušlechtilosti nějak vyprchal. Zvítězil pragmatismus, který se s ušlechtilostí neslučuje. Budeme-li hledat ušlechtilost a noblesu, těžko ji budeme hledat mezi politiky. To ale neznamená, že tu není.

LN U koho je?

Kam se podíváte... Tahle země má ohromný potenciál lidí moudrých, rozšafných, spravedlivých. Hluboce věřím v genetickou hodnotu tohoto národa.

LN Koho si třeba vážíte?

Pro mě je titánským zjevem dvojice Hanzelka-Zikmund. Jsou to lidé, kterými se nemůže pochlubit mnoho národů. Přitom jsou tak křehcí! Jsou vzdělaní, z rušného života si odnesli takovou tichou moudrost. Život v pravdě je neatraktivní a ti lidi nejsou moc vidět, protože jsou moudří.

LN A vy rád cestujete?

Strašně rád. Bohužel jsem v rodině jedinej, většinou chodím sám. Jsem děsně zvědavej a strašně rád stojím tváří v tvář nějakým podivnostem, seskupením náhod.

LN Jakou podivnost jste zažil v poslední době?

Mám krásnej zážitek z Prachatic, kde jsem zvečera zašel do indické restaurace. Personál se mě ptal, jak to mám rád, a já řekl, že trochu ostřejší. A oni ve snaze mi vyhovět do toho namleli žiletky a žárovky a já odcházel z indické restaurace v Prachaticích, měsíc zářil, huba mi hořela a připadal jsem si, že jsem někde v krematoriu sežral ohromnej věnec kytek. Šel jsem plnej Indie a kolem mě byly Prachatice. To bylo krásný, splynutí dvou kultur přes zažívací trakt...

M. Pomichalek Hezky rozhovor.... 18:25 8.5.2019