28. října 2015 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Rožnovský kostelík v Naganu. Architekt David Vávra jde po českých stopách v Asii

Antonín Raymond, rodák z Kladna, prožil většinu života v Asii. Koncem 40. let... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Antonín Raymond, rodák z Kladna, prožil většinu života v Asii. Koncem 40. let... | foto: MAFRA – MARTIN HORKÝ

Mezinárodní kariéru českého architekta Antonína Raymonda (1888–1976) odstartovala nemilá lapálie. Opustil kvůli ní domov a utekl do New Yorku. Pracoval v architektonickém studiu Franka Lloyda Wrighta, v Japonsku navrhl univerzitní kampus i kostel s valašskými motivy. Nyní se poprvé představuje Raymondova tvorba v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Po stopách pozapomenutého krajana pátral architekt David Vávra.

LN: Antonín Reimann pocházel z židovské rodiny, která bydlela v Kladně. V roce 1910 si změnil jméno a narychlo odjel do Ameriky. Co se tehdy stalo?

On byl v druhém ročníku na pražské technice, nějak se dostal k funkci pokladníka Svazu československého studentstva. Po jednom studentském plese vybral všechny peníze, rozfofroval je a zmizel. Četníci po něm pátrali, dokonce na něj vydali mezinárodní zatykač, on si ale obstaral falešné doklady na jméno Raymond a utekl do Ameriky.

Cestou se seznámil se svojí budoucí ženou, designérkou Noémi Pernissenovou, která měla v New Yorku spoustu kontaktů. Raymond sice neměl ani dva ročníky architektury, ale byl velice zručný kreslíř. Podařilo se mu sehnat práci v týmu, který navrhoval jeden z prvních mrakodrapů, Woolworth Building. Po několika měsících ho přijal renomovaný architekt Frank Lloyd Wright do své kanceláře.

Architekt David Vávra

Architekt David Vávra

LN: Díky Wrightovi se Raymond poprvé dostal do Japonska. Proč zamířili právě tam?

Japonsko se tři sta let bránilo vlivům Západu, v roce 1868 proběhla revoluce Meidži a země se otevřela světu. Během pár let tam přijelo mnoho zahraničních umělců i podnikatelů. Wright založil v roce 1915 tokijskou pobočku svého studia, zůstal v Japonsku několik měsíců a pak se vrátil do Ameriky. Raymonda pověřil vedením firmy, hlavně dozorem nad výstavbou Hotelu Imperial v Tokiu.

Pár týdnů po dokončení, v roce 1923, bylo zemětřesení, ale tenhle hotel to přestál téměř bez úhony. Najednou všichni chtěli stavět a Raymond dostával další a další nabídky. Odešel od Wrighta a založil si vlastní firmu.

LN: V první polovině 20. století působilo v Japonsku několik českých architektů. Jakou měl Raymond v této komunitě pozici?

Bedřich Feuerstein a Jan Josef Švagr pracovali u Raymonda v ateliéru a patrně se svým šéfem trochu soupeřili. Myslím, že Raymond byl nejrazantnější. Jako buldozer šel tvrdě za svým, každý rok zvládal desítky realizací po celém Japonsku. Navrhoval téměř cokoliv od univerzitního kampusu přes rezidenční vily až po kostely. Uměl zkombinovat evropskou estetiku s tím, co mají Japonci rádi. Dobrým příkladem je kostel v Karuizawě v prefektuře Nagano. Zvenku vypadá jako kostelík někde v Rožnově pod Radhoštěm, ale naopak okna, která navrhla Noémi Raymondová, jsou v japonském stylu. Zkrátka uměřená exotika pro japonské publikum.

LN: Na výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera představujete sedm Raymondových staveb, každá je úplně jiná. Některé jsou téměř ryze japonské, jiné ve funkcionalistickém stylu. Co všechny tyto projekty spojuje?

Raymond během celého života viděl řadu zajímavých staveb, které ho ovlivnily. V mládí měl blízké kontakty s Vídní, takže zřejmě znal geometrickou secesi Josefa Hoffmanna, v Americe obdivoval mrakodrapy i prérijní rodinné vily. Všechno dokázal přetavit ve svůj styl, který osciluje mezi japonskou skromností a betonovou velkorysostí.

Na jedné straně je to třeba rezidence pro italského velvyslance, která je celá ze dřeva a fungují tam základní principy japonské architektury. Dům je v dokonalém souladu s přírodou, není mezi nimi žádná pevná hranice, jedno přechází do druhého. Pak je tu tokijská univerzita Hoši, kde Raymond poprvé v Japonsku použil beton pro mohutné rampy a sloupy, které natřel bílou a černou, tahle kombinace vizuálně odkazuje právě k Hoffmannovi. Na výstavě je nejen dokumentace jednotlivých staveb, ale také několik osobních věcí, které patřily manželům Raymondovým. Přivezl je Raymondův nástupce architekt Šigefumi R. Cučija. Je to dřevěná stolička nebo výtvarné objekty, které vytvořila Noémi.

Antonín Raymond, rodák z Kladna, prožil většinu života v Asii. Koncem 40. let...
Antonín Raymond: hudební centrum japonské prefektury Gunma ve městě Takasaki.

LN: V roce 2008 jste se poprvé vypravil do Japonska kvůli natáčení tří dílů seriálu Šumné stopy o významných stavbách našich architektů. Co jste tehdy o Raymondovi věděl?

Samozřejmě jsem znal Feuersteina, Letzela i Raymonda, ale neměl jsem podrobné informace o tom, co vše v Japonsku dokázali. Když jsme přijeli s Radovanem Lipusem (spoluautor Šumných měst a stop – pozn. red.) do Tokia, tak nám hodně pomohl tehdejší šéf Českého centra Petr Holý, který žije v Japonsku dvacet let a spoustu staveb zná.

Měsíc a půl jsme cestovali po celém Japonsku a viděli desítky Raymondových staveb. Většina je přístupná a slouží původnímu účelu. Například dívčí školy, ať už v Tokiu, nebo v Obajaši, to je svět sám pro sebe, kam běžně místní, natož Evropani nesmí. Možná jsme byli po Raymondovi druzí Češi, kteří se tam dostali. Bohužel některé Raymondovy stavby byly zbořeny. V Japonsku nefunguje památková péče, oni to berou tak, že vše je nahraditelné. Třeba šintoistický chrám můžete zbourat a postavit o pár metrů dál úplně nový. Pro ně je to jen forma.

LN: Raymond prožil v Japonsku většinu života, udržoval kontakty s domovem?

V předválečných letech si psal jen s rodinou, po roce 1945 si dopisoval se svým přítelem inženýrem Černohorským. Myslím, že mu česká akademická obec nikdy neodpustila tu krádež. Kvůli tomu, že v pokladně nebyly peníze, nemohl několik let žádný český student odjet na zahraniční stáž. Raymond dluh splatil i s úroky, ta temná skvrna v minulosti ale navždy zůstala. Jeden článek o něm napsal Jaromír Krejcar, zmínil ho i Bedřich Feuerstein, který měl ve 30. letech přednášku o japonské kultuře, ale to je asi všechno.

LN: Takže vůči němu máme stále ještě velký informační dluh...

Teprve před pár lety se o něj začala zajímat historička Helena Čapková, autorka knihy o Bedřichovi Feuersteinovi. V roce 2011 jsem inicioval vznik Ceny Antonína Raymonda, kterou vyhlašuje kladenská radnice, České centrum v Tokiu a architektonická kancelář, kterou Raymond ve 20 .letech založil. Každé dva roky do tohoto tokijského ateliéru odjede český student a nemusí přitom ani krást pokladničku.

Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky

PŘÍBĚH: Nechci druhé dítě, partner ano
PŘÍBĚH: Nechci druhé dítě, partner ano

Přítel na mě tlačí že chce druhé dítě synovi je 6 let a že by to už chtělo druhé. Jenže já druhé nechci. Když mu řeknu důvody ( jsem na vše sama nemáme ani hlídací babičku, přítel s námi nikam nechce výlet, dovolená vše sama se synem.) On si stejně mele svou ale že by něco změnil to ne.