Na film si hned po zářijové premiéře v Torontu stěžovali ruští komunisté, podle kterých je protiruský. Jiným hodnostářům - například režisérovi Nikitovi Michalkovovi - zase vadilo, aby se satirický snímek v Rusku promítal zrovna v době, kdy se na počátku února slaví 75. výročí sovětského vítězství v bitvě u Stalingradu, jedné z klíčových za druhé světové války.
Právníci ministerstva ve filmu shledali „příznaky extremismu“, je prý „zaměřen na vyvolávání nenávisti a zášti a ničení důstojnosti ruského (sovětského) člověka“ a „křiví minulost, aby období 50. let v životě sovětských lidí vyvolávalo jen hrůzu a odpor“.
Tisk podezírá, že povolení odebral filmu osobně ruský ministr kultury Vladimir Medinskij, který ještě nedávno prohlašoval, že v Rusku cenzura neexistuje. I v nedávné minulosti měly s ruskými úřady potíže mnohé filmy, například Borat, Soukromá válka pana Wilsona, Dítě číslo 44 či Láska.
‚Strachu se lze smát‘
Časopis Ogoňok napsal, že komedie, natočená podle komiksu o Stalinově smrti, by mohla Rusy naučit, že strachu se lze smát, přestože se zdá, že k žertům není důvod, a to i vzhledem k množství stoupenců státního násilí. Paradoxně právě komedie podle recenzenta dokázala tíživost a pochmurnost událostí vystihnout lépe než mraky historických seriálů z posledních letech, vyznívajících spíše jako poklona „velikosti doby“ a opomíjejících utrpení obětí stalinismu.
V absurdní tragikomedii totiž veškerá pieta k „velikosti“ chybí, a tím se vše mění: „Ve Stalinově smrti šokuje ne to, co se děje (to vše už jsme tak či jinak ve filmech viděli), ale to, že všichni, dokonce i oběti, přistupují ke všemu jako k něčemu normálnímu. V tom tkví autentické ovzduší doby, ve které se iracionálnost změnila v obyčej.“ A na tomto pozadí se kolektivní hrdina - politbyro - rve a podráží mezi sebou, zkrátka „jde o film o podstatě moci v podání jednoho z největších mistrů politické satiry v současné kinematografii“.
V Česku by se nový snímek měl promítat od dubna.
