Lidovky.cz: Jaký byl impuls k vzniku filmu? Byl to váš nápad, nebo to vymyslel režisér?
Vymyslel to režisér, ale odjakživa jsem točil soukromá videa. Od vzniku YouTube. Byla otázka času, kdy vznikne větší projekt, film, který půjde do kin. Já jsem původně nechtěl udělat časosběrný dokument, ale normální film, jako měl třeba Eminem. Film, který by popsal generaci, která žije mojí hudbou. Dokument (který nakonec vznikl - pozn. red) je dělaný pro fanoušky, ne že bych si myslel, že jsem zasloužilý umělec, jehož život je třeba popisovat. Tenhle dokument nemá mapovat můj život, ale spíš jeho hlavní etapu.
Lidovky.cz: Přišlo mi, že ten film je pro vás určitá terapie.
Ano, máte pravdu. I celá hudba je pro mě terapie. Já jsem vždy do hudby dával všechno, snažil jsem se v ní mluvit o věcech, o kterých vím, že lidé nemají koule na to je říct. Měl jsem pocit, že je to moje poslání.
Lidovky.cz: V písních jste už dřív reflektoval vaše komplikované dětství, vztah k otci i matce. Film to všechno ale odkrývá daleko víc, je hodně intimní. I proto, že to není jen vaše interpretace, ale vstupuje do toho i vaše rodina, která možná ne vždy říká to, co chcete slyšet. Je to tak?
Já jsem to tam chtěl. Jsem vyrovnaný s tím, že každý si řekne svůj názor. Horší by bylo, kdyby to bylo nějak vyfabulované a nepravdivé.
Lidovky.cz: Bylo něco, co jste ve filmu nechtěl? Co jste zakázal režisérovi použít?
Nic, to on se rozhodl, že některé věci nepoužije. Šlo hlavně o můj vztah otčímem, se kterým jsem nevycházel dobře. Režisér to tam nechtěl rozebírat, protože skoro celý film je o hledání mého otce a o odpuštění. Řekl mi, ať brzdím, protože chtěl s mou matkou i s otčímem mluvit a nechtěl, aby se pohádali ještě před natáčením. Bál se, že budeme vytahovat špínu. A já jsem nechtěl negativní film. I když jsem neměl s otčímem dobrý vztah, jsem schopný vidět, co ho mohlo vést k tomu, jak se ke mně choval - byl možná frustrovaný z práce, nebyl sám sebou, a možná si to vybíjel na mě. Já jsem byl rebel, neposlouchal jsem autority,… Nenosím v sobě nenávist. Lépe se mi žije, když v sobě nosím jen příjemné věci. A doufám, že to tak zůstane. Člověk se pořád hledá, zamýšlí se nad životem, a když si to včas uvědomí, tak je potom život krásnější. Moje cesta byla dlouhá, dozrával jsem, vyvíjel jsem se. Nebyl jsem vždycky profesionální rapper. Dělal jsem číšníka, pak jsem chtěl tancovat, a pak jsem začal rapovat a pomaličku se mi začalo dařit. V každém období mě na cestě někdo provázel a ta cesta se pořád měnila. Dneska je moje cesta stabilní, už se nemám kariérně kam posunout, posunout se můžu jedině jako člověk, který bude žít uvědoměle a bude se chovat jako týpek, kterému bude za chvíli čtyřicet.
Lidovky.cz: A nebojíte se, že ztratíte fanoušky, kteří byli zvyklí na rozervaného, drsného chlapa?
Nebojím, protože oni rostou se mnou. Kdo mě začal poslouchat v roce 2000, je dneska o patnáct let starší, a nebude ode mě čekat, že budu pořád rebel, který nemyslí na následky. Je logické, že člověk mezi pětatřiceti a čtyřiceti tak nežije. Za prvé by tomu nikdo neuvěřil a za druhé by to byl signál, že se mnou není něco v pořádku. Já dávám do hudby sebe a lidé vědí, že nekalkuluju. Když se někomu nelíbí, co právě cítím, tak ať mě neposlouchá.
Lidovky.cz: Hudba je zásadní část vašeho života. Dovedl byste dělat něco jiného, kdyby se najednou třeba ukázalo, že vás už nebude nikdo poslouchat?
Pocházím z prostředí, kde nebyly peníze, nikdo neměl ustláno na růžích, jak se říká. Dokážu se uskromnit, dokážu pracovat. Odpracoval jsem si osm let nočních směn jako krupiér, takže vím, co to je mít šéfa, vím, jaký je to život. Ale myslím, že i kdyby mě nikdo neposlouchal, určitě bych dělal něco okolo hudby. Rozumím nahrávání, výrobě klipů, postprodukci alba, takže myslím, že bych se neztratil. Vždycky se řídím tím, že jsme tu od toho, abychom stoupali a ne klesali. Nezáleží na situaci, ale na tom, jak ji uchopit. Je třeba vyřešit každý problém. O tom je život. Ten, kdo vyřeší každý problém, má to vyhrané.
Lidovky.cz: Možná ale každý problém nejde vyřešit.
Podle mě jde. Jinak bych skončil. Je to otázka postoje a pohledu. Někdo má třeba z něčeho depku a já si říkám – cože, z tohohle máš depku? Je to o pohledu, protože něčí problém já můžu vidět úplně jinak.
Lidovky.cz: Když se ještě vrátím k filmu, myslím, že snad nejemotivnější moment byl, když jste se vydal do Indie do slumu, protože testy DNA ukázaly, že vaše kořeny jsou právě tam. To byl také nápad režiséra?
Ano, celou příběhovou linii vymyslel on. Ze začátku jsme ani jeden nevěděli, jak natáčení dopadne. Nejdřív se začaly točit jen koncerty - a to stylem „pojďme točit všechno a uvidíme“. Dokonce jsme si původně říkali, že budeme točit třeba dvacet let. Pak se začal režisér setkávat s mými rodiči a začalo se mu to rýsovat. Ale byl tam jeden moment, kterým mě fakt naštval - když vtrhl ke mně do pokoje a začal mě točit bez mého vědomí. Tehdy jsem mu přestal věřit a pouštět ho do mého světa. On točil dál něco za mými zády, ale ke mně se nedostal. Nechtělo se mi s ním dál spolupracovat. K cestě do Indie mě přemlouval několik let. Už jsem ani nevěděl, že nějaký Miro Drobný existuje, protože jsem mu opravdu vyhýbal.
Patrik Vrbovský na cestě ke svým kořenům, v Indii.
Lidovky.cz: Nakonec jste z toho měl ale radost, že jste do Indie jel, ne?
Nakonec jsem byl rád, protože jsem se na to naladil. Rád bych se do Indie ještě někdy vrátil.
Lidovky.cz: Cítil jste s těmi lidmi nějakou spřízněnost?
Pochopil jsem víc Romy, pochopil jsem, proč se někdy chovám jako oni.
Lidovky.cz: To je jak?
Živočišně, svobodně, jako kdybych nemyslel na následky. Oni žijí hudbou, žijí tady a teď. Neřeší, co bylo a co bude. Když něco dělají, dělají to naplno. Romové pocházejí z Indie. Když jsem byl v tamějších slumech, uvědomil jsem se, že žijí stejným stylem života jako Romové někde na Východě Slovenska.
Lidovky.cz: Co si myslíte o situaci Romů u nás, ať už v Česku nebo na Slovensku?
Žijí v rasistickém státě.
Patrik „Rytmus“ Vrbovský (* 1977)
 Vystoupení slovenského rappera Patrika Vrbovského alias Rytmuse na festivalu České hrady. |
Lidovky.cz: A vy sám se setkáváte s nějakými rasitickými situacemi?
Už ne. Protože průměrný Rom a úspěšný Rom je rozdíl. Za mě mluví práce a status. Ale když přijde průměrný Rom, je to jiné. Vím, jakýma očima se na něj dívají. Když chce, aby ho respektovali, musí dokázat jednou tolik než obyčejný Čech nebo Slovák. Děti se tu už odmalička učí - „nebav se s ním, nebo tě okrade“, a tak vznikají předsudky. K tomu přispívají i média, která ukazují z velké části jen to špatné. Odhaduju, že devadesát procent zpráv o Romech je negativních - jsou ukazováni jako vypatlaní a nehygieničtí lidé, kteří se nechtějí přizpůsobit. Každý říká, že cikáni okrádají stát, a že každý cikán využívá systém. Proč nikdo nemluví o tom, že státní pokladnu rozkradli politici? Proč nikdo nemluví o tom, že je tady žijí Albánci, Rusové a různí mafiáni? Každý všechno háže na cikány a automaticky bere, že každý cikán je parazit tohoto státu a nikdy z něj nic nebude. Představte si, že byste se tak narodila. Nebo kdybyste na čtyřiadvacet hodin byla úplně tmavá. A šla si tak hledat práci. Možná byste to pochopila.
Lidovky.cz: Určitě ano. Nebude to nic příjemného.
Právě proto nechápu, proč tu žijí, proč nejdou pryč.
Lidovky.cz: Tak ono to není jednoduché, sebrat se a jít, pro celou rodinu třeba… A taky nevím, jestli je to řešení, odejít. To řešení se hledá těžko, pokud je tedy vůbec vůle ho hledat.
Podle mě je řešení. Musí se stát to, co v Americe, kde černoši byli utlačovaní a neměli svoje práva. A postupně přibývalo dobrých sportovců, umělců, prostě hrdinů, se kterými se mohli lidé identifikovat, a ti dávali ostatním naději, že i oni můžou být takoví. Není, na co se vymlouvat. I já můžu přijít a říct, že lze zbourat předsudky proti rasismu, protože já jsem to dokázal. A nikdo mi nepomáhal. Pokud nás bude takových deset nebo dvacet, bude to lepší. I tak si myslím, že Romové v dnešní době už jsou na tom trošku líp, protože dneska už je normální, že cestují, studují vysoké školy, jsou z nich politici, lékaři, právníci… takže jsou i integrovanější, ale je jich málo.
Lidovky.cz: A vy sám se nějak angažujete, zajímáte se třeba o mladé romské umělce?
Nemůžu dělat všechno. Moje poslání je dělat hudbu, to mě baví, naplňuje mě to, cítím se při tom šťastný a budu dělat všechno pro to, aby to tak zůstalo. Ale když mě někdo zavolá, ať přijdu do dětského domova popovídat si s dětmi, trochu je motivovat, přijdu velmi rád, když je čas. Dokonce i v base jsem byl, když mě poprosili, několikrát. Angažuju se, víc se zajímám o slabší sociální vrstvy, dávám jim jakoby můj pohled na život, můj pohled na úspěch a na cestu, jak být šťastnější.
Rytmus (vpravo) v laboratoři DNA.
Lidovky.cz: Mluvíte romsky?
Vůbec ne. Moje máma je bíla Slovenka, Rom byl otec, který mě nevychovával, vyrůstal jsem v gadžovské rodině. Až potom jsem se dozvěděl, že jsem napůl cikán. Tušil jsem to už dřív, že otčím není můj otec, ale řekli mi to až v osmnácti. Byl jsem vždycky tmavší a občas na mě někdo ve škole vykřikl, že jsem cikán, ale to mě nechávalo klidným, protože jsem byl přesvědčený, že moji rodiče jsou opravdu moji rodiče. Že byl otec Rom, jsem se dozvěděl poprvé od mé přítelkyně, která se někde doslechla, že moje máma má dítě s cikánem a můj otec žije v Rakousku.
Lidovky.cz: Byl to šok?
Samozřejmě to byl šok. Protože když žijete v prostředí, kde jsou běžné rasistické postoje k cikánům, a najednou jsem se dozvěděl, že jsem cikán… Ale já jsem se tak necítil. Těžko jsem se s tím vyrovnával. Vymýšlel jsem si, lhal jsem… Až později jsem přišel na to, že se nemám za co stydět. Bylo to určitě i tím, že jsem se setkal se svým biologickým otcem, viděl jsem, že je hudebník… Pomohl mi i rap, protože rap je o tom, že je potřeba být sám sebou. A dávat do toho sebe.
Lidovky.cz: Teď se považujete za koho?
Když jde o hudbu, tak jsem cikán, když jde o byznys, jsem bílý (smích). Ale neřeším to, nepřemýšlím nad tím, jaká jsem rasa. Nepovažuju se ani za nějakého krále cikánů, protože jsem poloviční.
Lidovky.cz: Jak vidíte svůj život dál?
Určitě chci vydat novou desku. A chtěl bych mít rodinu. Ale bude to tak, jak to přinese život. Uvidíme.
  |
