30. prosince 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

S řeholníky jsme hráli kulečník i ping-pong, říká Jiří Suchý

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 12Diskuse
Jiří Suchý | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Suchý | foto:  David Neff, MAFRA

Knihou Klaun si povídá s Bohem pozval Jiří Suchý diváky, posluchače a čtenáře do další z komnat své umělecké duše. Třebaže neopouští svůj typický vypravěčský styl, jeho rozjímání o tom, co nás přesahuje, nabízí zase trochu jiné odstíny.

LN: Píšete, že kniha je výsledkem vašeho přemýšlení posledních patnácti let. Dospěl jste za tu dobu k odpovědím na své otázky? Kniha je celkem útlá…

Mohla být mnohem větší. Ale nechtěl jsem se pasovat na majitele pravdy, proto jsem vždycky tak po dvou letech začal pochybovat o tom, co jsem napsal, a uvažoval, jestli se mnou, s amatérem, někdo nemůže zamést, až zjistí, že to mé přemýšlení není náležitě fundované. Začal jsem vždycky polemizovat sám se sebou. Pak nastalo dlouhé období, kdy jsem si říkal, že to vůbec nevydám, že si jen pro sebe budu třídit myšlenky, napíšu text jen k mým službám.

LN: Ale kniha vyšla, co vás nakonec přesvědčilo?

Do toho dlouhého procesu jsem postupně dával nahlédnout přátelům i různým církevním hodnostářům tu z evangelické církve, tu třeba arcibiskupovi olomouckému a dalším. A ti mě přesvědčovali, že si můžu troufnout vyjít se svými úvahami „ven“. Rozhodně pro mě bylo veliké dobrodružství hledat v těchto oblastech. Leccos jsem si už vyřešil, ale jen sám pro sebe a po laicku. Přiznám se k mé drobné ostudě, že mě to bavilo, ta hra, asi jako když někdo luští křížovky. Hledal jsem protiargumenty svému názoru – někdy se mi to povedlo, někdy ne.

LN: Sám zdůrazňujete, že dodnes existují otázky, nad kterými jste bezradný a uvědomil si, že lepší je „obrátit se přímo na toho, kdo byl středem vašeho myšlení, vašich zmatků i zjasnění“. A proto jste si zkusil s ním popovídat. Věříte, ale ne bezvýhradně?

Jsem obklopen lidmi, kteří mají svůj materialisticky podložený názor a vždy operují evolucí, vědou – nejsem takový zabedněnec, abych nebral na vědomí to, co věda zjistila. Ale sám pro sebe mám ještě to plus, že uvažuju, jestli všechno, co věda prezentuje, je opravdu nějaká koncepce nebo někdy třeba náhoda. Například o tom slavném velkém třesku – přece nejen mě napadá, jestli to třesklo samo o sobě nebo jestli snad nejsme součástí nějakého experimentu, který je nějak naprogramovaný. A myslím si, že může být ještě milion jiných projektů, o kterých nemáme ani páru…

Na rozdíl od svých přátel neznabohů předpokládám, že kromě našeho rozumu existuje ještě cosi navíc. Beru všechno to, co oni, ale ještě mám jakési tušení nějakých dalších obzorů. Řekl bych, že jsem o to bohatší. Oni pouze věří, že neexistuje nic jiného než to, co lidé znají.

LN: V knize píšete, že věřit je jednodušší než pochybovat.

Měl jsem to štěstí, že jsem během života poznal oba póly lidské společnosti. Jako malý ministrant jsem do kostela chodil ne sice uvědoměle, ale pravidelně, ve škole se učilo náboženství běžně jako součást vzdělání. Žil jsem v přátelských vztazích s františkány, s nimiž jsme bydleli v sousedství, pobýval jsem u salesiánů, rok jsem žil u školských bratří ve Svatém Janu pod Skalou… Poznal jsem nejen profesionální, ale hlavně lidskou stránku řeholníků. Byli to až na výjimky skvělí lidé, kteří mi mnohé dali, kromě jiného i základ mého humoru.

Pak jsem dospěl a přišel do ateliéru mezi výtvarníky, a tam jsem poznal úplně jiný svět. Začal jsem porovnávat. A zjistil, že ti, kteří se uzavírají v tom svém jediném světě, se utvrzují jen v tom, čemu věří. Čili jsem – zpočátku jaksi bezděky – začal porovnávat, zrodily se mi různé pochybnosti a názory a zase se mi leccos, nač jsem vsadil, potvrdilo. Je to prostě vývoj, který nemá konce – ale to i píšu, že jsem vlastně k žádným jednoznačným závěrům nedospěl.

LN: Podle toho, co připomínáte z dětství, to vypadá, že vaše první zkušenosti byly spojeny s náboženským životem?

Ale tak přirozeně: Maminka byla trochu nemocná a v létě pravidelně jezdila do lázní. Moudře mě nenechávala na starost tatínkovi, ale svěřila mě na ten měsíc nebo ivíc jeptiškám do sirotčince, pak jednou k salesiánům v Kobylisích – zrovna se stavěl ten sál, kde je teď divadlo. Salesiáni hráli nadšeně fotbal a já se tam rád na ně chodil dívat. Kromě toho jsme bydleli dva domky od kláštera a františkáni byli přátelští sousedé, já k nim chodíval na povidlové knedlíky, které jsem měl moc rád. Mohl jsem sledovat, jak žijí, viděl jsem například i to, jak k nim jednou za tmy přišli gestapáci a se svítilnami cosi hledali…

LN: Vzpomínáte, jak je i v knize patrné, na ně rád…

Vždycky záleží na tom, v jaké atmosféře byl člověk vychováván, podle toho se utváří jeho názor. Když jsem četl ukázky z téhle knížky v televizi, napsal mi jeden známý: „Doufám, že nefandíš těm flanďákům!“. Asi neměl dobré zkušenosti, nebo neměl zkušenost žádnou a převzal něco nelichotivého, co slyšel nebo četl. Ale já mám ty nejlepší vzpomínky, byli vzdělaní, inteligentní, i doktoři filosofie a teologie i řadoví řeholníci. Byla s nimi legrace, hráli jsme kulečník nebo ping-pong, chovali se vždycky bezvadně. Proč bych proti nim něco měl?

Řeknu příklad: františkáni mají jak známo předepsanou chudobu a opravdu ji dodržovali. Na Spořilově působil Páter Mikuláš. Když měl kulaté narozeniny, tak mu Cyrilská jednota, což byl tamní kostelní sbor, věnovala zlaté pero. On jim upřímně děkoval a radoval se z jejich daru. Protože jsme bydleli vedle, šli jsme potom společně domů. Před domem vyndal to pero z kapsy a dal mi ho. Nemohl si nechat nic cenného. Nebo: každé úterý k nám chodil na oběd. Věděli jsme, že má moc rád muziku, tak mu jednou naši k narozeninám koupili gramofon a pár desek. On byl potěšen, dárek neodmítl, ale taktně prohlásil, že si ho nechá u nás a bude si chodit poslouchat desky k nám. Rád četl, ale nemohl vlastnit ani knihy. Tak při kostele založil půjčovnu knih, kde si je i sám mohl půjčovat. Jeho pokojík, to byla cela, neměl v ní prakticky nic. Zřejmě to bylo osvobozující neobklopovat se věcmi a majetkem.

LN: A jak se stalo, že jste byl celý rok u školských bratří? Kolik vám bylo let?

Rodiče mě k nim dali za protektorátu v roce 1942, protože v Praze byla dusná atmosféra a nikdo nevěděl, co se bude v budoucnosti dít. Bylo mi jedenáct let, byl jsem tam v internátě a naši za mnou jezdili v sobotu av neděli na návštěvy.

LN: Co dělali školští bratři ve Svatém Janu pod Skalou?

Je to původně francouzský řád, založil ho v Remeši roku 1680 Jan Křtitel de la Salle, později prohlášený za svatého. Od počátku se tento řád staral o výchovu mládeže, zavedl různé školské reformy, internáty, zakládal učitelské ústavy. A právě ve Svatém Janu pod Skalou měli školští bratři jeden takový učitelský ústav, kde se budoucí kantoři učili být učiteli. My byli jejich cvičná škola, na nás si to zkoušeli. Zažil jsem jich tenkrát asi dvacet.

V posledních lavicích pravidelně zasedala komise z církevních i civilních kruhů, zástupci školských bratří, ale i Němci. Učitelé před nimi dělali „pokusy“, jak se ta cvičení nazývala – měli vždycky půlden k tomu, aby nás učili, komise je při tom pozorovala a hodnotila.

Už od šesti ráno si chystali přípravu, kreslili na tabuli různé složité obrazy, krasopisně psali, každý si vymýšlel, jak žáky zaujmout, takže ta výuka v podání budoucích učitelů byla mnohdy zajímavější než od hotových profesionálů. Snažili se být originální.

LN: Takže se vám tam navzdory válce líbilo?

Poznal jsem se s bezvadnými lidmi a dost jsem se díky nim naučil. Pak jsme se jednou probudili a celý areál byl obsazený německými vojáky. Oficíři přišli i k nám do ložnice, bodře s námi laškovali, prohlídli si všechno a pak asi za týden přišlo rozhodnutí, že škola končí a bude z ní lazaret. Ještě nás nechali dokončit školní rok. Bylo to pro mě určitě užitečné období. Ostatně za války jsem zažil hodně situací, které mě formovaly.

LN: Pamatujete si i něco nemilého?

Jeden pedofil, shodou okolností to byl Němec, ve Svatém Janě pod Skalou přece jen byl. Já tehdy jeho zvláštnost neuměl poznat, nevěděl jsem, oč šlo, ale pamatuji si, jak nás rád plácal přes zadek, když někdo něco provedl. Ale to byl jediný případ. Ostatní takoví nebyli, naopak, byli jemní, citliví a ohleduplní. Jednou se tam ztratila peněženka, byl kolem toho rozruch, školští bratři vymysleli jakousi léčku a já to náhodou slyšel, začal rozkecávat, co chystají, a pátrání jsem tím zhatil. Načež po pár dnech jsem se ptal ředitele na nějakou banalitu a on mi řekl „To ti nepovím, Jiříčku, ty bys to pověděl dál“ – a to mě pálí dodnes, když si na to vzpomenu.

LN: Do školy jste chodil asi spíš nerad?

Jak se dalo, chodil jsem za školu, falšoval omluvenky a měl jsem jeden průšvih za druhým. Taky nás v civilních školách, dokonce i později na měšťance v Michli, běžně řezali. Jednou jsme museli po prázdninách přinést pytel sušených léčivých bylin, já byl liknavej a nic nenasušil a pak jsem lhal, že mi to býlí rozfoukal vítr. Učitel mě popadl a zfackoval hlava nehlava. Byl u toho jeden Rus, který pracoval ve škole, Blodskij se jmenoval a byl od Smolenska. Vždycky nás informoval, kam už se posunula fronta, měli jsme ho rádi. Ten se na ty výprasky nemohl dívat, měl dojem, že nás ponižují… Ale neměl šťastný život, zvlášť po válce, zkrátka byl to bílý emigrant.

LN: Během života se nastřádá spousta zážitků a vzpomínek. O mnohém jste už své svědectví podal. Uběhlo ale už mnoho let od posledního svazku vašich knižních vzpomínek. Nechystáte se pokračovat?

Záměrně jsem skončil v popřevratové době, protože se vyvalily věci, které bych musel buď zatajit, nebo se naopak o nich rozepsat a vypadalo by to, že si vyřizuji účty. Nikdy jsem nešel dívat se do archivů, potom bych se s tím člověkem, který nás třeba udával, dál musel potkávat – a já si myslím, že mnohdy je lepší něco nevědět než vědět. I když jsem se leccos dověděl z výstřižků novin.

Samozřejmě vím o různých lidech, kteří se k nám stavěli jako přátelé a ničili nás, a naopak byli i takoví, kteří se ani jako přátelé nestavěli, ničili nás rovnou a usilovali o naše bezživotí. Za to, že jsme i dobu normalizační přežili, vděčím především divákům, a také prvnímu oteplení v šedesátých letech díky Chruščovovi a druhému pak v době, kdy nastoupil Gorbačov. Soudruzi ztratili jistotu, nevěděli, co se bude dít, a tak už si netroufali nás tak přímo potlačovat. Začali k nám do divadla najednou chodit i ministři.

LN: Nemíníte tedy doplnit ve vašich vzpomínkách některá chybějící léta?

Jsou lidi, kteří jsou rádi na koni, já k nim nepatřím. Vadí mi, že vznikla potřeba vyřizovat si účty s malými rybami, v podstatě oběťmi režimu, zatímco ti, kteří je zneužili a k lecčemu donutili, se mají dobře a nikdo o nich nepíše. Kupříkladu pánové, co mě vyslýchali, teď mají advokátní kanceláře... Několikrát jsem byl popotahovanej a vím, jak ten nátlak vypadal, posílali mě z vlasti, přemlouvali, že vystěhovalecký pas mám připravený a do dvou dnů můžu odjet, neostýchali se, jak víme, různých svinstev. Nějak se s tím asi poperu, ale jen zlehka. Nebudu se v ničem vrtat.

LN: V divadle máte čerstvě po úspěšné premiéře obnovené hry Šest žen, v níž se už podruhé skvěle uplatnil váš nedávný objev Big Band Semafor. Nápad, že muzikanti hrají divadlo, je překvapivě účinný.

Ani tomu kolikrát nemůžu uvěřit, že se mi podařilo najít a shromáždit tak vynikající a všestranné sólisty. Poslední léta jsem cítil, že jedeme ve stejných kolejích. Snažil jsem se, aby jedna inscenace byla bohatá a druhá zase třeba chudobná, aby si nebyly podobné. Ale i tenhle model se postupně vyčerpal a hledal jsem, s čím novým přijít. Inspirovala mě jedna školní kapela, která u nás občas hrála. Vede ji profesor matematiky, bývalý jazzman, dává dohromady žáky, kteří na něco hrají, aranžuje pro ně tak, jak se to i nesourodě sejde. Když jsem je viděl, vymyslel jsem swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku, tam už nehrála čtyřčlenná, ale sedmičlenná kapela. Pak jsem ještě muzikanty přidal, vymyslel big band, který hraje divadlo a je z něj cítit radost, jak je to baví. Westpoketka se povedla a teď i Šest žen. Klasického Semaforu se samozřejmě úplně nevzdám, budu formy střídat. Skoro každý večer se u nás sejde těch 180 diváků ochotných ve dvou zaplatit 700 korun a to mě opravňuje k optimismu ak hledání dalších nápadů.

LN: Co se za šest desetiletí existence Semafor změnilo?

V tom, co děláme, zásadní změna nenastala. Ale jak to děláme – tam se změnilo hodně. Asi se to nezdá, změny přicházely plíživě, během dlouhých šedesáti let. Ale kdybychom teď uvedli Člověka z půdy nebo první Zuzany, neobstáli bychom. Já jako absolutní amatér tehdy dostával dopisy, ať se vrátím do Reduty, tam že mi to slušelo, ale na druhou stranu nás lidi vítali právě proto, že jsme byli jiní než kamenná divadla a naše písničky se trochu lišily od těch, co se do té doby hrály. Dělám, co jsem se za těch šedesát let u divadla naučil.

LN: Zajímá mě, jestli věk přináší onu hlásanou moudrost. Pociťujete s přibývajícími lety zklidnění, nebo vás – tak jako to někdy vídáme u starších lidí – kdeco rozčiluje?

Asi je to věc povahy. Já se evidentně velice zklidnil, věci, které mě před padesáti lety kolem divadla velice zraňovaly, přijímám s klidem. Řeknu s klasikem, teď už se tomu můžu jen smát. Je to ale asi náturou, jsou starší lidi, kteří vypadají pořád rozrušení a něco je štve. Pokud si příliš nefandím, já mám asi tu šťastnější povahu z oněch dvou možných.

Marta Švagrová
  • 12Diskuse




Advantage Consulting, s.r.o.
LEVEL 4 SUPPORT ENGINEER

Advantage Consulting, s.r.o.
Jihomoravský kraj
nabízený plat: 50 000 - 65 000 Kč