O Salmanu Rushdiem se naposledy hojně mluvilo loni v půli srpna, kdy ho v New Yorku během autorského čtení málem zavraždil psychicky vychýlený jeliman, který právě slyšel hlasy. A pak znovu o dva měsíce později, kdy se spekulovalo, komu připadne loňská Nobelova cena za literaturu; ačkoli byl Rushdie, ročník 1947, už poněkolikáté jasným favoritem, nakonec nominaci neproměnil.
Co ale proměnil, respektive proměňuje každopádně, a už dlouhé dekády, je literatura, ta velká, světová, definovaná Goethem. Rushdie, Angloameričan s kořeny v indické Bombaji, se do globálního kánonu zapsal opakovaně, jak Dětmi půlnoci (1981) a Satanskými verši (1988), za které vyfasoval od tehdejšího duchovního vůdce Íránu trest smrti, tak novějšími kusy, jako Zem pod jejíma nohama (1999) nebo Klaun Šalimar (2005).
