Co letos Češi nabídnou, čím přispějí do globálního literárního mlýna? Na místě bude k mání pětasedmdesát nově přeložených knižních titulů a pětapadesát autorů, kteří opanují víc než sto třicet pořadů. K tomu je tu rámcový Český rok, který odstartoval loni v říjnu a skončí letos v listopadu, k třicetinám „sametové“ revoluce. Pod jeho hlavičkou běží různě po německojazyčných zemích série doprovodných kulturních aktivit, od divadla a filmu přes vážnou i nevážnou hudbu po výstavy – a samozřejmě literaturu.
  |
Mejdan zvládne každý
Když se v Lipsku prezentovala Česká republika v pětadevadesátém roce, bylo pro německou stranu výsledkem poznání: tohle všechno známe. Od konce 60. po kraj 90. let totiž Německo, Rakousko a Švýcarsko podávaly té české literatuře, jež měla doma zákaz a musela od podzemí anebo do exilu, pomocnou ruku. Velmi silnou pomocnou ruku: za uvedené období bylo do němčiny přeloženo na šest set knižních titulů českých spisovatelů. Hlavně těch spojovaných s érou slavných šedesátých let: Kundera, Klíma, Kohout, Kliment, Vaculík, Havel a další. Lipsko 1995 pak patřilo hlavně jim. Nová jména, která vyplula na hladinu po devětaosmdesátém, poněkud ostrouhala. To je důvod, proč mladá a mladší česká literatura v Německu poslední čtvrtstoletí moc nerezonují: vycházelo sotva deset překladů českých knih ročně a prorazit se podařilo jen pár šťastným výjimkám typu Jaroslav Rudiš, Radka Denemarková nebo Jáchym Topol.
Letošní ročník veletrhu má šanci tuhle bilanci změnit. Očekávání na německé straně jsou značná. „Český rok je událost mimořádného významu,“ potvrzuje ředitel lipského knižního veletrhu Oliver Zille s tím, že žádná z hostujících zemí v minulých letech tak široký prezentační rámec nenabídla. „Takže se těšíme na podobně pestrý a bohatý veletržní program, na setkání nejen se známými tvářemi, ale především s novou autorskou generací.“
Přesně tak je prezentace postavena. Ačkoli i letos se do programové skladby protáhl doyen Pavel Kohout, těžiště je v autorské generaci, která přišla ke slovu po roce 1989 a ještě spíš 2000. Vedle zmíněného tria Rudiš, Denemarková, Topol se představí například Kateřina Tučková, Bianca Bellová, Michal Ajvaz nebo Jiří Hájíček (v barvách prózy), Petr Hruška, Jaromír Typlt a Petr Váša (poezie), Vojtěch Mašek a Lucie Lomová (komiks), Petr Zelenka (drama), Stanislav Komárek a Jiří Přibáň (esejistika), Galina Miklínová a Petr Sís (literatura pro děti a mládež) a mnozí další.
Budou ale Čechům jejich Němci rozumět, protnou se autor se čtenářem tematicky, výrazově? „Česko a Německo jsou úzce spojené už historicky,“ říká Oliver Zille, „Lipská univerzita byla v roce 1409 založena vědci a studenty z Univerzity Karlovy. Prezident Masaryk studoval mimo jiné v Lipsku a potkal tu svoji budoucí manželku Charlottu. Navíc Lipsko a Brno jsou už pětačtyřicet let partnerskými městy, mají dost podobný charakter. Tyto historické spojitosti ovlivňují kulturu a literaturu dodnes a jistě se projeví i v konkrétních výstupech.“ Při pohledu na německý literární provoz v posledních dnech nelze než souhlasit: Jaroslav Rudiš je za svůj první německy psaný román Winterbergova poslední cesta nominován na Cenu lipského knižního veletrhu, překlad Topolovy novinky Citlivý člověk byl vyhlášen „knihou měsíce března“ – a na pultech německých knihkupectví právě přistál Ein Beitrag zur Geschichte der Freude (čili Příspěvek k dějinám radosti) Radky Denemarkové, vydaný prestižním nakladatelstvím Hoffmann und Campe.
„Hostující země přitáhne pozornost vždycky,“ pokračuje Zille, „a to jak desítek tisíc návštěvníků, tak médií, která dostanou informace k milionům lidí. Čtyřdenní mejdan na veletrhu zvládne každý, ale důležitější je, aby vznikly struktury a nástroje, které udrží českou literaturu ve výlohách německých knihkupectví i za rok za dva.“ Jak toho docílit? „Je třeba využít vzniklou energii a prohlubovat nové vztahy, pracovat s nimi.“
Dřina vs. rukavice
Na příkladu Jaroslava Rudiše je dobře vidět, co všechno je dneska k úspěchu na německojazyčném trhu potřeba. Napsat dobrou knihu nestačí. Autor musí být často na místě, vládnout solidně německy, mít štěstí na šikovného překladatele nebo překladatelku, dostat se do náruče velkého knižního domu, posbírat pár cen, udělat si dobrý obrázek v médiích – a v neposlední řadě být extrovertní typ, jenž zvládne trochu kabaretních čísel kolem. Prostě každodenní dřina. A zároveň hozená rukavice. Kdo ji zvedne, nepoznáme za pár dní, až knižní veletrh v Lipsku skončí – uvidíme za dva tři roky.
