K výstavě tehdy vydalo obsáhlý katalog nakladatelství Gallery, jehož zakladatel byl Jaroslav Kořán. Ten také inicioval vznik sbírky Pražské plynárenské a Galerie Smečky, která se od počátku ve svém programu věnovala především koláži. Právě toto zaměření sbírky i výstavní síně je u nás unikátní. Sleduje totiž výtvarnou metodu, jež byla pro celé minulé století do značné míry určující a jejíž význam přesahuje v různých podobách až do současnosti. Zasáhla nejen do volného výtvarného umění, ale téměř do všech dalších tvůrčích oblastí – do divadla, poezie, filmu, videa, hudby, knižní, časopisecké či televizní grafiky, internetu, reklamy… Vyšla z nového životního stylu a následně ho zásadním způsobem ovlivnila.
V průběhu doby se sbírka Pražské plynárenské setkala s velkým ohlasem nejen u nás, ale také v zahraničí. Byla vystavena v prestižních institucích v Praze, ve Vídni nebo v Bruselu a uvažuje se také o Paříži. Jsou v ní zařazena díla významných českých umělců z období meziválečné avantgardy a především pak z druhé poloviny 20. století.
Muchláže, chiasmáže a roláže
Za zmínku rozhodně stojí surrealistické koláže Jindřicha Štyrského a Toyen z třicátých let, které by dnes bylo velmi obtížné získat. Adolf Hoffmeister, který začínal s Devětsilem, rozvíjel svou představivost v oblasti literatury a výtvarného projevu. Jeho imaginaci byla zvlášť blízká právě metoda koláže, kterou mnohdy propojoval s kresbou. Jiří Kolář postupně objevoval své vlastní metody (muchláž, chiasmáž, roláž, proláž, stratifie a jiné). Často je různě kombinoval a vytvářel jejich varianty. Po odchodu do Paříže pokračoval v rozvíjení svých postupů a výrazně se prosadil v mezinárodním měřítku.
Jan Kotík si vždy dovedl získat informace o vývoji současného umění v jeho světových centrech. Brzy se vřadil do evropských souvislostí, zvláště po přesídlení do Západního Berlína. Sledoval nejnovější výtvarné směry a jeho tvorba se dostala do těsné blízkosti mezinárodního proudu arte povera. Koláže, jimiž je zastoupen ve sbírce Pražské plynárenské, pocházejí z jednoho z umělcových vrcholných tvůrčích období na počátku šedesátých let.
Běla Kolářová dospěla k experimentům s „fotografií bez fotoaparátu“ a také k osobitým asamblážím, v nichž uplatňovala prvky z každodenního života. Její tvorba zaznamenala obrovský úspěch na mezinárodní úrovni hlavně v závěru autorčina života, když svým neobyčejně svěžím projevem překvapila a zazářila na výstavách v některých významných zahraničních muzeích a galeriích.
Věra Janoušková byla především sochařka, ale důležitou součástí její tvorby se stala také koláž. V ní nacházela nové nečekané vztahy (podobně jako ve svých objektech svařovaných ze smaltovaného nádobí), často propojovala nalezené prvky, například strhávala a pak užívala vrstvy pouličních plakátových ploch.
Důležitou osobností, pohybující se na pomezí poezie a výtvarného projevu, byl také Ladislav Novák, který se, podobně jako Kolář, stal známým nejdříve v zahraničí, kde mu vycházely monografie a kde se o jeho práci zajímali sběratelé. U nás se o něm poměrně dlouho příliš nevědělo, znal ho spíše jen užší okruh odborníků a příznivců neoficiálního umění.
Tvůrčím způsobem reagoval na odkaz surrealismu a svou představivost uplatnil ve vlastních postupech, jichž byla celá řada. Ve froasážích využíval ke kreslení fantaskních tvarů zlomy vzniklé mačkáním papíru. Jeho dalším důležitým postupem byla alchymáž, v níž chemickou cestou narušoval a dotvářel reprodukce obrazů.
Jan Koblasa byl sochař, malíř a grafik, který prošel složitým vývojem od informelu z přelomu padesátých a šedesátých let až po tvorbu naplněnou složitými symboly. Série koláží pocházejí z raného období, promítá se do nich smysl pro prolínání různých struktur zrcadlících umělcův pohled na tehdejší skutečnost.
Výraznou osobností se v oblasti koláže stal také Eduard Ovčáček, jehož projev se rozvíjel ve dvou liniích. Jednu z nich tvořila groteskně laděná figurace, druhou linii představovaly lettristické koláže, grafiky, obrazy a objekty nebo performance související s archetypálními znaky. K lettrismu mají blízko i dynamické a zároveň příjemně dekorativní koláže a kolážované objekty Karla Trinkewitze.
Dalibor Chatrný se ve své rozmanité a přitom soustředěné tvorbě dostával na rozmezí výtvarného projevu, přírodních věd, poezie a projektů pro veřejný prostor. Výtvarně interpretoval básně nebo fotografie. Čestmír Kafka došel recyklací nalezených prvků ke krajně úspornému projevu, v němž se přesně zrcadlilo naše prostředí. Libor Fára, jenž se vedle scénografie stejně intenzivně věnoval volné tvorbě, vytvářel pozoruhodné objekty či reliéfy skládané z dřevěných prvků nebo série nápaditých, rafinovaně komponovaných fotomontáží.
Šité koláže bývalého krejčího
Zajímavou osobností se stal Josef Hampl, kterého zprvu ovlivnil Vladimír Boudník. Brzy se však vydal vlastní cestou a využil zkušenost ze své původní profese – byl vyučený krejčí. Z ručních papírů, kopíráků, útržků fotografií nebo dopisů vytvářel série pozoruhodných šitých koláží.
Z poněkud mladší generace jsou zastoupeni Pavla Aubrechtová, která si našla svou vlastní metodu v jemných kolážích utvářených z natrhaných papírků, nebo Vladimír Gebauer s jeho střídmě utvářenými kolážemi a asamblážemi. Zajímavou osobností se stal Michal Cihlář, který se vedle tematických souborů koláží, k nimž sbírá prvky s neobyčejnou trpělivostí, zabývá také grafikou a fotografií.
Dá se bez nadsázky napsat, že se založením a rozvíjením sbírky, na kterou může být Pražská plynárenská hrdá, se uskutečnila velmi dobrá myšlenka, protože koláž byla a dosud je jedním z nejtypičtějších výrazových prostředků moderní doby.
Do 30. dubna probíhá v Galerii Smečky výstava s názvem Všechno je koláž, která diváky, až bude možnost galerii navštívit, seznámí s reprezentativním výběrem z této sbírky.
