Televizní seriál Čtvrtá hvězda, ve kterém se objevuje řada členů vašeho divadlo, má za sebou prvních pár dílů….
… a mě zrovna vystřihli! My jsme všichni hráli takový komparz, což byla "podmínka" pana Krobota, že všichni z divadla se tam aspoň prolnou. Já jsem měla jednu scénu v prvním díle, ale do výsledného sestřihu se nakonec nedostala. Pro divadlo je seriál samozřejmě velký přínos, i zajímavý zážitek pro herce. Vždyť jak často se jim podaří sejít se skoro všem společně při natáčeni? Atraktivní je to samozřejmě i pro diváky. Trochu se bojím, že to zase o něco zvedne zájem o Dejvické divadlo a bude těžké je odmítat, protože všichni se sem prostě nevejdou.
Miroslav Krobot a Ivan Trojan v seriálu Čtvrtá hvězda
Takže jste se na seriál všichni těšili?
Rozhodně. My jsme s Mirkem Krobotem asi před osmi lety dělali výhled, co bychom chtěli s divadlem do budoucnosti podniknout. Kromě přípravy klasických inscenací jsme měli sen – dostat je i na plátno. Tehdy mi to přišlo nereálné, ale nakonec se to splnilo – vnikla filmová verze Příběhů obyčejného šílenství, a pak i Karamazových. Dalším Mirkovým plánem byla televize, ideálně seriál, a to se teď tedy podařilo také. Co se zdálo jako nedosažitelná meta, je najednou realita. Je to velká zásluha právě Mirka, který vedl dlouhá jednání s Českou televizí, která mezitím vyměnila vedení, ale nakonec se to podařilo.
ČTĚTE TAKÉ |
Část tandemu se objevilo už ve filmu Okresní přebor, že?
Ano, a právě tam se myslím Mirek Krobot sblížil s Janem Prušinovským, se kterým pak udělali Čtvrtou hvězdu. Zjistili, že mají podobný umělecký pohled na věci a začali psát. Myslím, že seriál se opravdu podařil a jen lituji, že ho diváci nemůžou vidět celý najednou, jako jsme ho viděli my na předváděcí projekci, protože to má trochu jiný účinek bez toho týdenního přerušení. Dějová linie je víceméně filmová. Je to jako dlouhý film, rozsekaný na dvanáct dílů.
Ze seriálu Čtvrtá hvězda
Vy už jste nakousla jeden problém, který má většina potenciálních diváků vašeho divadla – a to ten, že se do vašeho divadla možná nikdy nedostanou, protože má tak omezenou kapacitu. Přitom Dejvické divadlo je jedno z nejlepších českých divadel, vaši režiséři, herci a inscenace získávají jednu cenu za druhou, herci hrají ve filmu i v televizi… Neuvažovali jste někdy o přestěhování do větších prostor?
Máte pravdu, naše kapacita včetně všech přístavků je 150 míst a pak už ani myš. O větším prostoru jsme mnohokrát přemýšleli, ale vždy jsme narazili na nějaký problém. Za prvé je tu fakt, že dostáváme - kromě jiných zdrojů – nezanedbatelné peníze od Prahy 6, proto musíme sídlit zde. To byla podmínka dalšího financování poté, co jsme přestali být příspěvková organizace. Teď jsme obecně prospěšná společnost a jsme závislí na grantech. Praha 6 žádný větší vyhovující prostor nemá, takže stěhovat se není kam. Na druhou stranu jsme si říkali, jestli by bylo vyprodáno, kdybychom měli divadlo pro pět set lidí? Doufám, že zájem by byl, ale možná by se ztratila i ta intimita našeho divadla. Myslím, že to funguje všechno dohromady. Díky malému prostoru divadla se můžou diváci po představení přirozeně potkat a seznámit s herci v divadelním baru, vznikají takhle mnohdy i přátelství, dokonce i sponzorství.
Malý prosto má ale i své nevýhody, ne?
Samozřejmě. Finanční, prostorové – musíme udělat ročně dvě nové inscenace, což znamená problém se skladováním dekorací… Kolikrát se nám to vrší i v prostorách pro diváky. Z uměleckého hlediska jsou to ale spíš výhody, jak jsem už říkala, a to je pro nás důležitější.
Jedna z úspěšných inscenací týmu Dejvického divadla je Ucpanej systém (Irvine Welsh), která měla premiéru 20. 2. 2012.
Jak je to s financováním vašeho divadla v současné době?
V roce 2004 jsme byli transformováni na obecně prospěšnou společnost a od té doby jsme závislí na grantech. Do roku 2008 byla hlavním podporovatelem Praha 6, od roku 2009 jsme se napojili na grantový seznam pražského magistrátu, protože městská část po patnácti letech financování došla k závěru, že přeci jen profesionální divadlo se stálým souborem je na městskou část příliš velké finanční sousto a rozhodla se nás podporovat v rámci grantu, který se bude postupně snižovat. Když jsme se to dozvěděli, měli jsme rok na to, abychom si s tím nějak poradili. A naštěstí se nám právě v tom roce podařilo vstoupit do svazku s ČSOB, která nás v podstatě zachránila tím, že se stala naším Hlavním partnerem (později Generálním partnerem) . Grant z magistrátu ještě nebyl tak velký, a pokud bychom nesehnali sponzora, divadlo by to asi nepřežilo. S ČSOB jsme v té době jednali už třetí rok a bylo velké štěstí, že k dohodě došlo právě ve chvíli, kdy to bylo klíčové. V současnosti máme čtyřletý grant Hlavního města Prahy, peníze od městské části a asi 4% našeho rozpočtu jdou z ministerstva kultury. Polovina zdrojů je veřejných, polovina ze vstupného, od sponzorů a podobně.
Ohledně sponzora jste tedy měli velké štěstí, které se nepodaří každému divadlu. Obecně situace ohledně financování českých divadel je dost složitá…
Je to složité už od roku 1990, kdy se stát zbavil všech divadel a hodil je na krk městům. Mnohdy to byly i celé operní domy, což byla pro města velká zátěž, zvlášť pro menší. V rámci Prahy jsou to dvě stránky jedné mince: existuje tu divadelní síť, kterou se magistrát už v roce 2003 nebo 2004 snažil transformovat. Zatím zůstalo u Činoherního klubu, Divadla Archa a Semaforu. Tím ale transformace skončila, přestože se o ní od té doby stále mluví, chystá se, pak zase ruší, vypisují se výběrová řízení, pak se ruší… Systém je pořád neukotvený, nejsou daná jasná pravidla. Vedle toho existuje podpora divadelních projektů hlavního města Prahy v rámci grantového systému. Tato podpora je poměrně vysoká a jsou na ni napojena právě divadla, která byla transformovaná, ale i samostatné projekty nebo nezávislé scény. Nikdy ale není peněz tolik, aby to uspokojilo všechny žadatele, kteří si to opravdu zaslouží.
Režisér Miroslav Krobot Cenu Alfréda Radoka za rok 2012 v kategorii Poprvé uvedená česká hra za inscenaci své hry Brian v pražském Dejvickém divadle,
Myslíte, že to souvisí i s obecnější situací ve společnosti?
Určitě. Kultura není v rámci naší společnosti respektovaným polem. Svědčí o tom i nedávné hádky o všechna ministerstva, ale o ministerstvo kultury se nikdo nepral, nikoho nezajímalo… Ale je to dané celou společností. Podle průzkumů chodí do divadel 4-5% lidí, takže jsme prostě taková čtyřprocentní menšina… My máme naštěstí pořád plno. Ale i jiná divadla nemají nouzi o diváky.
Jaké máte s divadlem další plány?
Teď nás čeká nová etapa. Pan Krobot na konci sezóny odchází po osmnácti letech z divadla, tedy z místa uměleckého šéfa, a místo něj nastoupí Michal Vajdička, který u nás režíroval Ucpanej systém a Racka. Jsem moc ráda, že to vzniklo přirozenou cestou. Mirek Krobot o svém rozhodnutí dlouho přemýšlel, už od chvíle, kdy se mu začal blížit důchodový věk. A Michal Vajdička, přestože je mladý, si se souborem skvěle sedl a má přirozený respekt, takže jsem rádi, že souhlasil. Věřím, že divadlo neztratí nic ze své charakteristiky a bude pokračovat dál neméně úspěšně jako dosud.
